3x Sněžka (teda skoro)

Nebudeme si nic nalhávat, Česká republika svou nadmořskou výškou zrovna nevyniká a Sněžka je spíš taky kopeček než hora (.. a že my Kopecký o Kopečkách něco víme!). A tak jsem si dala za cíl vylézt na alespoň jednu sopku a podívat se na svět s trochou nadhledu.

Místní Mexikánec přes Couchsurfing mě během páteční procházky ukecal, ať nelezu na Nevado de Toluca v sobotu, protože v neděli tam chce i on a tak můžem rozdělit náklady na dopravu. Slovo dalo slovo, návrh byl na dálku podpořen Romanem - Švýcarem a domluvili jsme se všichni společně na neděli. 

Hurá, valíme! Šlapeme s Romanem z hostelu na místo srazu, kecáme o ptákovinách a kupujeme jídlo. A pak hledáme Mexikánce. Ve zprávách psal, že přijede žlutým broukem a že ho snadno poznáme. Žlutých brouků prý v Toluce moc není. Měl pravdu... totiž TAKOVÝCH žlutých brouků není moc NIKDE ve světě. Terenní žlutý brouk s předním sklem opraveným lepicí páskou je na světě asi právě jen jeden! Ten jeho a ano, mám nové auto snů, promiň Arteone (ale jsem aspoň stále věrná svému koncernu!). No, není krásný? 

Co dostal na kráse, to mu bylo ubráno na rychlosti a pohodlí a tak cesta do 3700mnm trvala něco kolem hodiny a zadek bolel jak po první jarní jízdě na kole. Ale dojeli jsme na parkoviště a já už vyhlížela ty místní převozníky, co lidi vyvážejí až do sedla a doufala... ale to už Mexikánec velel, že jdem. Trochu mi zamrzl úsměv na tváři, ale jakožto hrdá horalka jsem držela hubu a krok. 

Cesta utíkala, vzduch řídl a já nasadila konstantní lenochodí tempo. Nicméně Mexikánec říkal, že máme great time a že nám to fakt jde. Taky nám to fakt šlo, dokud bylo po čem, cesta ale po pár set výškových metrech skončila a začal to být spíš systém "Hodím azimut a jdu," ale bez azimutu  a to jdu by mělo být rozšířeno o "přímo kolmo nahoru". Kolmo a když říkám kolmo, tak prostě to občas i kolmo skoro bylo. V některých pasážích jsme usoudili, že bude lepší lézt přímo po skále, protože tam se aspoň nekutálí kameny dolů. No, radši se s popisem nebudu rozvášňovat, protože jinak by mi z těch silných vzpomínek asi znovu skoro došel kyslík. 

Bez kyslíku se žije totiž špatně, ale kdyby mi občas došla slova, tak by to asi i někteří ocenili... Třeba jako kluci nahoře na prvním místě s výhledem na laguny. Já se svým "Ty kráso, ty vole, cože, no to mě podrž, jakože fakt? No tak to je paráda" a taky "Heej, tobě se to nelíbí, proč nic neříkáš, co jeee?" na což jsem dostala odpověď od Romana: "Víš, já si takovýhle věci radši užívám v klidu." A dostalo se mi i konstatování z mexické strany: "To je hezký způsob, jak vlastně někomu říct, hm, drž hubu," a tak jsem pak taky konečně mlčela a kochala se. Bylo to boží. 

Nicméně tenhle pohled není vrchol. Ten byl ještě hoodně daleko. Přes každou špičku jsme lezli nahoru a dolů, až k té nejvyšší daleko napravo. Tam mi už docházely síly a říkala jsem si, že tam asi nevylezu. Ale to sbalené vrcholové pivko v batůžku mě pohánělo k cíli! Takže díky pivu, Romanovi a Mexikánci jsem to skutečně vylezla. Vrcholovka hier!

Dolů jsme usoudili, že je třeba to vzít co nejrychleji, neb se může začít stmívat. S těžkým srdcem jsem dala vale koupačce v lagunách a místo toho si užívala sjezd ze sopky. Jak to byl průměrný sklon 45° nahoru, tak to byl i průměrný sklon 45° dolů. A to se prostě muselo využít naostřených hran bot a na tvrďáky to hranit až dolů. I když Mexikánci to jeli rovnou po zadku, což ale Evropani nedělají... z mé strany to nedělají hlavně proto, protože z úsporných tetris důvodů měli s sebou jen jedny kalhoty a v Evropě byla zima.

Shrnuto podtrženo, cestu dolů jsme přežili a ze změny nadmořské výšky jsme si donesli jen bolehlav. A ten za to stál! Přeci jen v Čechách ty 3 Sněžky na sebe neposkládáme. #4690

Nepašuj!

Jsou různé věci, které by si měl člověk pořádně promyslet, než je začne dělat. A nebo aspoň si pořádně promyslet, kde je bude dělat. Člověk se prostě pořád učí.

Z Mexika jsem si samozřejmě potřebovala přivézt nějaké suvenýry a co jiného bych si mohla já chtít přivézt než něco okolo jídla. Maquina de la tortilla, sušené mole a mouka z modré kukuřice byla jasná volba. Odbavení batohu však jasnou volbou už nebylo a tak jsem využila své schopnosti, kterou jsem pečlivě vytrénovala během studijních let, a všechno krásně poskládala do batůžku o objemu 38litrů. #Tetris

Na letiště jsem to překvapivě stíhala celkem s přehledem a rozhodla jsem se nečekat a šla rovnou skrz security checks. Z tetrisího batůžku jsem vytáhla power banku, vyhodila desky s pasem a boarding passem a kráčela si to skrz rentgen. Dobrý, prošla jsem. Čekám tedy na batůžek, pořád nějak nejede a mně je to stejně fuk, času mám dost. Pak se ale najednou Mexikánec s přísným pohledem ve tváři ptá, čí je tenhle batoh. "Tenhle? Tak ten je můj!" Čuchám nějakou blbost... a čuchám blbě. Blbost to není. 

Něco mu nesedělo na rentgenu, tak mi hned ojede ruce papírkem na výbušniny a začne batoh vyskládávat. Demonstrativně s rukavičkama. Kalhotky, ponožky, upocená trička... prostě úplně všechno, co člověk po 14 dnech v cizině má špinavé. A všechno taky pěkně zvedne, prohlídne a odloží. Pak se v tom batůžku začal hrabat a vytáhl kilo bílého prášku. Málokoho asi napadne, že si bílá holka z Mexika potáhne jako suvenýr bílý prášek s lehkým nádechem do fialkova. Jeho pohled byl k neuplacení. Drogy?!? Rukama, nohama i španělsky vysvětluju, že to je mouka.

Pán se ale nevzdává a hrabe dál. Něco pořád hledá a batoh už je celý rozložený. A pořád to něco nemůže najít. To něco, je totiž schované v kapse na zádech, která je tak sofistikovaně skryta, že by se v ní dalo skoro i něco pašovat, že jo!? Tak mu radši pomáhám a tu maquina de la tortilla vyndám sama.

Kouká na mě. Testy na rozbušky ale vyšly negativně, kalhotky po celém pásu ho asi lehce obměkčily, bílý prášek ve dvojitém pytlíku přeci jenom asi bude mouka, maquina de la tortilla jako maskování pro mouku zafungovala. A pak to přišlo: "Passport, please," rychle mu ho podávám, protože přeci jen mě mé vystavené spodní prádlo úplně netěší a chci ho mít už zase pěkně sbalené v batůžku. Tetris netetris, hlavně ať je tam. 

Pán si bere pas, otevírá... A vypadává na něj 200$. Já pitomec měla dolary schovaný v těch stejných deskách jako pas a doklady, takže jednoduše dolary zapadly mezi stránky pasu. Můžu říct, že takhle rychle jsem pantomimicko&španělsko&anglicky ještě nemluvila. Snažila jsem se vysvětlit, že jako ty prachy fakt nejsou pro něho. Naštěstí mu to asi přišlo jako málo peněz na to, aby to byl úplatek. A nebo můj odhad na základě jeho pohledu, byl správný. Byl k neuplacení! 

Uhrála jsem to do autu, drogy to skutečně nebyly, maquinou jsem nikoho přetáhnout nechtěla. Takže mě jen vyvedli zadem 2 sekuriťáci a já si ten batoh nakonec přece jen odbavit musela. Prostě člověk míní, rentgen s ostrahou mění :).  

 

Sloní zábava

Aby to nevypadalo, že se mi dějí jen tragédie a paniky, tak se podělím i o své sloní zážitky. Loni touhle dobou bylo všude v Chiang Mai nabízeno ježdění na slonech v koši i bez koše. Za rok ale proběhla mega změna a tak bylo letos všude naopak nabízeno koupání se se slony, krmení a bahenní lázně. Nenechala jsem si to ujít, samozřejmě.

Jeli jsme ke slonům pidi busem a já byla naložená jako první. Protože jsem blonďatá a bílá (=hezká), tak mě pan řidič a průvodce v jedné osobě posadil vedle sebe na privátní sedačku. Dal mi vyplnit formulář k pojištění a já si ho už nechala, že ho jako budu posílat těm, co nastoupí po mně, abychom to urychlili a já mu pomohla.

Nastoupili první, předala jsem formulář i s vysvětlením o co go, další a zase jsem jim ho předala. Z toho nějak vznikla domněnka mých spoluturistů, že jsem průvodce jejich výpravy. Nechala jsem je v tom asi půlku cesty a ještě je utvrdila tím, že jsem je oficiálně přivítala na palubě, sdělila jim, že cesta bude trvat asi 2 hodiny s jednou přestávkou na kafe a čůrání. Sežrali to i s navijákem.

Při příjezdu do Dumbo Elephant Spa už mezi námi panovala dobrá nálada a zpívaly se brazilské hity. Kdo nezpíval, ten se do rytmu vrtěl na sedačce. Třeba já, protože moje „Deliša, deliša, a sývo sévo mátá“ repertoáru Brazilek absolutně nestačilo.

Dostali jsme sexy ohoz, trochu instrukcí, jak se ke slonům chovat, a tašku plnou ňamek. Krmení slonů je děsná sranda. Pořád se snaží krást z tašek víc banánů a dýní. Nebo si myslí, když je krmíte přímo do pusy, že mohou žvýkat i tu ruku. Takže já jsem měla sloní sliny všude. To naopak slůně běhalo kolem nás a vybíralo si jen žlutý banány. Už tak malej a tak mlsnej <3.

Pak jsme šli se slony na výlet na blízký kopec v okolí. Vidět slony, jak si kácí stromy, aby se dostali k tomu pěknýmu zelenýmu nahoře, je zábava. Ale větší zábava je fotit slona, co kácí strom, a být z toho vyrušen šťouchnutím do zadku hlavou slůněte. Naštěstí slůnětem, kdyby mě šťouchla sloní máma, tak se z kopců kolem Chiang Mai asi skutálím až k moři na Phuket.

Následoval oběd a koupání slona v bahně. Slon si kecl do vody, my oblíkli plavky a vyběhli ho pořádně zmalovat bahnem. Bylo to fajn, pak nás ještě začal sprchovat chobotí sprchou a v tu ránu jsme byli špinaví, jak čuňata. Ještě jsme na sebe to bahno navzájem mezi sebou naplácali a řehtali se u toho jak puberťáci. A slonovi se to líbilo, takže dobrý! Proč se vlastně říká „špinavý jak prase“ a ne „špinavý jak slon“?

Pak jsme se vydali sebe i slona umýt do řeky. Jeden slon se tvářil znuděně a nechával na sebe lít vodu. Druhý slon si lehl do vody, kopal nohama (asi chtěl plavat). Jak kopal, tak se točil do kolečka a u toho ještě zvedal hlavu a plácal s ní zpátky do vody. Takový plácanec sloní hlavou do vody je asi stejný, jako když brácha zařve bomba a skočí do bazénu. Velikostně to tak odpovídá. Takže je jednoduché si představit, jaký šplouchanec z toho vznikl. Jinak už taky vím, proč některé řeky v Thajsku jsou špinavější než jiné. To bahno jsem z plavek a kraťas dostávala ještě 3 dny.

A ta naše skupinka byla celou dobu celá taková veselá. Zpívalo se, masírovalo se, tančilo se. Jen tak. Dopadlo to tak, že jsme večer přijeli domů, všichni se u sebe na hotelu vysprchovali a dohromady jsme vyrazili ještě na večeři. Večeře nám zabrala asi 4 hodiny, zavírali jsme restauraci a já nepochopila hromadu karetních triků z Francie.

Aby to nevypadalo, že jsme se sešli jen pařiči a mlaďoši, tak ještě popíšu osazenstvo: 2 Brazilky (cca 50 let), Kanaďanka, Angličanka a já (asi 25 let), rodinka s dětmi (40-50 let rodiče, dcera 16 let, synové 9 a 14 let). Prostě partička.

Noční panika!

Na cestování bez druhé drahé polovičky je možné najít spoustu mínusů. Já například ty mínusy objevuju převážně v noci. Prostě bych v noci potřebovala vedle sebe někoho, koho znám a pamatuju si i jeho hlas. To jsem tomu teď pomohla, co? Hned vše uvedu na pravou míru.

Já mám prostě problém s novými místy – to se s cestováním moc neslučuje – a ta drahá polovička při cestování představuje něco známého, co mě během chvilky dostane do pohody.

S Tomem jsme po některých mých nočních extempóre ve Vietnamu měli lehký večerní rituál, kdy mi pěkně zopakoval, kde jsme a co jsme dělali. Teď si to takhle pěkně opakovat musím sama a popravdě to až do dnešní noci bylo dobrý.

Dnes jsem ale spala na posledním místě v hostelu v holčičí ložnici v Bangkoku, kde máme soukromí a klid na spaní zajištěn pomocí závěsů. Večer jsem si je zatáhla, zahrabala se do peřiny a rovnou usnula. Bez opakování. Protože přeci celou dobu se nic nestalo, tak to není důležitý.

V noci jsem se vzbudila otočená čumákem do zdi a chtěla rozhrnout závěs. Samozřejmě  nejsem Rambo a zeď mi rozhrnout nešla. Takže mě pohltila naprostá panika, že někdo v noci zatáhl dřevěné desky místo závěsů a někam mě zašoupl do kobky a je to všechno jiný. No, po nějaké době usilovného přemýšlení a snažení se zorientovat jsem si konečně uvědomila, že MOŽNÁ je ten závěs za mnou. Byl! Supr! A zase jsem usnula.

Druhý buzení bylo lepší, závěs byl tam, kde být měl, nicméně celý pokoj byl úplně jiný. Znovu panika a usilovné přemýšlení, vybavování si posledních chvil před usnutím, jestli jsem byla pařit nebo co, vybavování si pokoje, barev a tak. Nakonec mi došlo, že je to zase ten samý pokoj, co byl předtím a že je vlastně vše v pořádku. Nikdo mě nikam neodtáhl.

Ono to zní asi divně, ale myslím, že mým největším problémem je, že si nepamatuji chvíle před usnutím. Vůbec. Posledních 15-20 minut jsou pro mě těžká neznámá a nemám tušení, co se dělo. Občas je ten problém vybudovaný i na reálných základech, třeba že se v noci seberu, někam odejdu a vzbudím se v jiné místnosti koukající do zdi, která je jiná než ta u mě v pokoji.

A nebo mě taky napadá, že mě možná někdy dávno někdo dal do krabice a zakopal v noci hluboko pod zem a já se tam v tý zakopaný krabici vzbudila. A tak teď nemám ráda tmavá místa s pevnými stěnami. Hm? Přiznejte se!

Dyť si posluž!

Chtěla jsem dnes barvitě líčit svůj zážitek se slony, ale bohužel jiný je silnější. Konečně jsem  se rozhodla, že se z Chiang Mai přesunu někam jinam. Bylo už na čase, protože jsem na severu strávila 16 dní a protože v pondělí už letím domů. Volba padla na Ayutthayu, město kousek na sever od Bangkoku. Na hotelu mi doporučili jet busem, ale mám podezření, že hlavně proto, protože na lístku busem mají vyšší marži :D

Večer mě vyzvedlo červené auto a odvezlo na bus do Ayutthayi a Bangkoku. Do Ayutthayi jsem jela ale jen já, takže jsem byla posazena na sedadlo nejblíž u dveří a vyjelo se.

Cesta fajn utíkala, měli jsme jednu zastávku na nanuk a kafe a po ní mi řekli, že na místě určení v mém případě budeme cca ve 3 hodiny ráno. Začala jsem řešit, co tam jako ve 3 ráno budu dělat, ale pak jsem radši šla spát, abych byla fresh. Měli jsme naštěstí hodinu zpoždění, takže jsme dojeli až ve 4 a s mototaxi jsem dorazila do centra asi ve čtvrt na 5, ve tmě mu zaplatila a šla zkoumat okolí.

Bylo tu už živo. Trh v centru se začínal plnit trhovci, tak jsem nasadila úsměv a vysomrovala spoustu ochutnávek divných věcí. Využila jsem pěkně toho, že jsem jediný turista v celém širokém okolí, co nespí a má hlad. 

Pak jsem si taky šla koupit ledové kafe a platila jsem 20 Bahtů. To znamenalo, že jsem od nákupu zmrzky a kafe poprvé za aspoň nějakého světla koukla do peněženky. Ehm. Byla skoro prázdná. (Foto po zjištění prázdnoty v peněžence u stánku na kafe.)

Někdo mi za mého krásného neklidného spánku v buse šlohl 6000. No, co budu povídat, byla jsem pěkně nasr… Ještě jsem si schválně dala peníze do příručního zavazadla, protože úschovna na batohy vypadala jako strahovský pokoj položený na bok a zavřený, takže v něm bylo dost místa na prohledání batohů během noci. Ale chyba lávky, no. Příště si dám peníze klasicky za podprsenku jako na plesech a to mě už zloděj vzbudí :D.

Aspoň, že ten trh v nekřesťanskou dobu 4:30 ráno byl k nezaplacení. A ti sloni taky!

Věnováno všem, kterým šlohli na cestách prachy a i pas!

762 kurv

Pai! To je super město! Tam prostě musíš jet! To jsem slyšela téměř od všech svých nových kámošů, až jsem si zabookovala hostel, zarezervovala jízdenku a v sobotu ve 4 vyjela.

Teda spíš ve 4 mě vyzvedlo červený auto jménem „dvojlavice“ (protože se sedí vzadu na dvou lavicích proti sobě) a odvezlo mě na autobusák. Na autobusáku jsem přesedla do minibusu na VIP místo vedle řidiče vlevo, řidič zapnul klimatizaci na plný koule (ostatně jako všude v Thajsku) a vyrazilo se.

Prvních pár kilometrů ze 124 pěkně utíkalo a já v klídku spinkala. Potom se vše zvrhlo. Cesta do Pai není totiž ledajaká cesta, je to cesta s nejvíce kurvami na světě. Na mapě taková cesta vypadá zcela obyčejně.

Ale když trochu přizoomujeme, tak už se jisté kurvy objevují.

Je to dokonce tak hrozné, že v dopravních společnostech rovnou nabízejí Kinedryl. V půlce cesty dělají pauzu a hnedle vedle místa, kde se platí za WC, je možné si koupit další Kinedryl, jahody a ananas.

Cesta tam na VIP místě byla fajn. Vzbudila jsem se v první zatáčce a pak oko nezamhouřila. Svůj podíl na mé nespavosti má řidič, který jel jak blázen, dvojitá plná žlutá čára ho vůbec nevzrušovala a půlku cesty jel v protisměru. Vždycky ale stihnul uhnout. Pak si taky stihl zatelefonovat a ukazovat mi, jak se které město po cestě jmenuje. Popravdě jsem byla dost ráda, že jsme přežili.

Cesta zpátky byla ještě větší vzrůšo, páč jsme jeli s podobným bláznem a já vyfasovala NIP místo = to úplně vzadu. Takže tam jsem se už musela soustředit, aby mi nebylo blbě. Pekelně soustředit. Řekla jsem si ale, že jsem velká holka a Kindryl nepotřebuju, že 762 zatáček přeci není žádný kolotoč. Takže jsem jela zpátky bez prášků a vzadu. 

Na pauzičce jsem si ale něco na zatížení žaludku, co se klepal a nechtěl přestat, musela koupit. Nešáhla jsem po prášku, ale po ananasu! Měla jsem pak aspoň větší motivaci to nevyhodit :D

.

Jinak kdyby někoho zajímala i Pai, tak super. Jsou tam všichni lehce zhulení, nabízí houbičkové šejky a je tam všude avokádo. Taky tam je pěkný kaňon, sedí tam Buddha na kopečku a mají tam slony, co jsou pěkně nenažraní a slinaj. 

Jazykové okénko:

VIP - Very Important Person

NIP - Not Important Person

Kurvy - zatáčky :D

A fotku trička jsem převzala odsud.

Zubař, to chceš!

Jsou věci a události, které člověk chce zažít na cestách… a pak jsou i ty, které zažít nechce. Nejhorší na tom je, že to člověk nijak neovlivní a prostě se mu stávají věci obojího druhu. Jako třeba mě. Dnes to není žádná závratná historka, plná překvapujících rad a vtípků. Je to spíš sonda do mé historie, takže příběh začíná už mnoho a mnoho let zpět.

Cca 17 let zpět a čištění kanálků u zubaře v Šenově, kdy jsem si dovolila říct, že to bolí a odpovědí mi bylo jen: „Nesimuluj, simulante!“

Cca 12 let zpět a něco u zubaře v Boru. Jediná má vzpomínka je, jak se mi ten obr snaží nacpat celou svou ruku do pusy a ta se mi do ní samozřejmě nevejde.

Cca 9 let zpět a nedělní buzení, že prý jedeme na výlet. Do Cvikova. Do zubárny. Tam se mi sice nikdy nic hrozného nedělo, ale stejně. ZUBAŘ!

Cca 5 let pauza (možná víc – prostě mě k zubaři nikdo ani párem volů nedostal).  

Loni jsem zas šla k zubaři. Tentokrát Praha a strejda. Ten je na mě sice hodný, ale zuby na mě hodný nejsou. A tak jsme si užili plombové orgie a pak taky svini zanícenou moudráka vpravo dole.

Rok 2017 Thajsko. Svině zanícená se rozhodla se znovu zanítit. Takže jsem pomalu přestala jíst. Pila jsem jen děsně velký neskutečný množství ledových shaků a celkem jsem to zvládala. Jenže pak přišel zlom, kdy jsem už na jídlo neměla vůbec chuť a tak padlo rozhodnutí, že si přeci nebudu kazit výlet a půjdu k tomu ZUBAŘI v Thajsku.

A doufám, že z předchozích odstavců je dostatečně jasné, jak neskutečně těžké rozhodnutí to bylo!

Ale tak jsem si našla kliniku a došla se objednat. Byla jsem rozhodnutá, že klidně půjdu hned, kdyby to někde šlo, ale nešlo, takže jsem musela čekat. 

A dnes byl den D, teda spíš den Z. Byla jsem dost nervní, jako vždycky ze zubaře, ale byly tam na mě hodné. Samé ženské a žádný chlap. Dohodly jsme se, že trhat ho nebudeme, že to jen vyčistíme. Tak je vyčištěno a já už dnes zas s chutí stláskala milion věcí k jídlu. Až se divím, že z toho není nějaká zábavná záchodová historka.

Aspoň nějaká pozitiva to ale samozřejmě má. Bude využita roční cestovní pojistka (teda jestli mi to proplatí), která končí za 2 týdny. Do teď totiž vůbec využita nebyla a to by byla přeci škoda!

Když člověk trpí, tak si pak něco slíbí a i si to splní. Já si slíbila Mango sticky rice s kokosovou zmrzlinou <3. A ta fotka vpravo dole je před zubaře a na tý druhý ukazuju hezký zuby!