Zase se cpu

Popravdě po dvou měsících tady sjíždím všemožné pořady o vaření, čtu blogy a těším se, až zas budu moct zalézt do kuchyně a uvařit si něco podle mého gusta a ze surovin, co jsou mi poněkud bližší. Ale než se to stane, tak to bude ještě pár měsíců trvat a proto poctivě zkouším, co se dá. Třeba i to všechno, co nabízejí ve stánkách na ulicicích. 

V Anguku jsme měli grilovaný škeble, které byly dle mého dost gumový, takový, no… jakože připraveny byly předevčírem, nikdo je nesnědl a tak se na několikrát ohřívaly znovu, až jsme je schytali my. Tom je každopádně s chutí snědl, že prej dobrá svačinka. Ehm, ale krásně vypadají, to jo...

Já ještě vyzkoušela kuřecí špízek, který byl o poznání lepší, ale! Já, velká ostřílená Korejka, která už si v hospodě objedná klidně jídlo označené jednou papričkou (jakože pálivější než obvykle), jsem si poručila: „Yes, spicy.“ Jenže je spicy a spicy, takže jsem plivala oheň a potupně ze špízku tu pekelně pálivou omáčku utírala ubrouskem :)

Velkou delikatesou tu jsou celkově ty hrozný chobotničky. Buď jen sušený, ohřátý na grilu nebo tak. Žvejkavé to je jak ty dobrý hovězí jerky, ale je to chobotnice, takže vlastně žádný zázrak…

Paráda, která se dá sehnat, je pseudotortilka s kuřecím masem, zelím a pozor- pro změnu s pálivou omáčkou. Každopádně moje oblíbený jídlo na tržišti, páč to chutná dobře a zaplaší se tím chuť divných chobotnic.

Veselé je tu ochutnat pizzu. Nejenže na ni často cpou brambory, ale ještě vám ji dají s nakládanou ředkví a kimči jako přílohou! My jsme vyzkoušeli nějakou s masem, která byla vcelku dobrá. No dobrá, vlastně byl dobrý jen její střed, okraje byly stočený do šneků a plněný sýrem a nejspíš pastou ze sladkých brambor, takže to bylo dost k poblití. A nezachránil to ani česnekový dip, protože v jídle bohužel neplatí, že – a – rovná se +. Každpádně mi bylo líto paní, co s tím měla tolik práce a my jí pak to nejpracnější vrátili.

Vyrazili jsme taky na další tržiště, ze kterého jsem vám už popsala recept na čerstvou chobotnici, ale chobotnice nebyla to jediný, co jsme okoštovali (díkybohu). Ještě jsme měli pekelně drahý studený cukety v těstíčku, něco, co byl skoro bramborák a bylo to pekelně mastný, celkem dobrého úhoře a hlavně. Hlavně jsme si dali kraby! Malinkatí krabíčci, co se jedí i s tou jejich skořápkou. Ale to, co to bylo za jídlo, není tak zajímavý jako to, co jsme způsobili paní prodavačce. A totiž ŠOK. Byli jsme banda pouze cizinců a přišli k jejímu stánku. Tomuhle:

A sháněli se po krabech. Nabídla nám, ať si ochutnáme a vypadala, že se velmi dobře baví na náš účet. „Cizinci, chtěj krabíčky, no ty se budou ušklíbat,“ a ušklíbali, to jo. O to větší šok pak měla, když jsme je chtěli i koupit. Zprvu tomu nevěřila a pantomimicky s kouskem angličtiny se ujišťovala, jestli jako vážně! „Jo, vážně,“ takže nám je pak i prodala. Smutnou pravdou ale zůstává, že jsme je měli několik dnů v ledničce a ve finále je vyhodili do koše. Ono totiž takový klepítko, co píchá v krku, není právě něco, z čeho je člověk nadšen a hodlá toho sníst půl kila.

 Podobně zábavná věc se nám stala při objednávání kuřecích pařátků v hospodě. Pán číšník nám nechtěl věřit, že chceme jíst pařátky, a opakoval: „Čikin, čikin“ a ukazoval na svých rukách, že je to ta konečná část, ne to křidýlko ani to stehýnko. A my se souhlasným ne potvrzovali, že to chceme! Vše už vypadalo, že pán pochopil a že je tedy objednáno, tak jsme nad pívem čekali. Ale po chvíli na nás naběhla kuchařka, s pařátem v ruce a znovu se ujišťovala, že víme, co jsme si objednali. Víme, víme, tak nám to potom už konečně odběhla uvařit. No, k chuti není moc co říct, je to bez masa, jen šlachy, chrupavky a nohy. Měla jsem to tehdy už podruhé a můžu říct, že potřetí si to už nedám.

 Tak zas příště nějaký zábavný storky o tom, že nám v Koreji nevěří, že si objednáváme a kupujeme to, co chceme. A nebo naopak. Já si takhle omylem včera koupila 2kila jahod za 14000, přitom jsem původně chtěla jen pár a za míň peněz, ale to se jim pak už v češtině i v angličtině blbě vysvětluje, když už jim předáte peníze,že? Takže jahodám Na-Zdar!

Fakt nechci prachy!

Někdo mi heknul fejsíček a žádá po mých kámoších peníze... Tak vězte, že peníze nechci a už vůbec je nechci na účet ošklivýho zlýho protivnýho hekera!! :) Dík!
A kdyby někdo věděl, kdo je ten hajzl, tak mi dejte vědět O:) Pac a pusu!

Korejský recept pro začínající kuchaře

Předem upozorňuju, že toto jídlo není pro slabé povahy a asi i doporučuju ochráncům zvířat dále nečíst.  

Jak už jsem se zmínila dříve, tak umíchat bibimbap není žádná věda a pro holku odchovanou světlou a tmavou jíškou, gulášem, svíčkovou a bramboračkou to není nic složitého, ale i přes to jsem slyšela ohlasy, že je to DĚSNĚ SLOŽITÝ. Proto dnes přicházím s receptem pro kuchařské amatéry.

Potřebujeme:

1 čerstvá chobotnice

Pálivá omáčka - červená

Sezamová semínka, sójová omáčka a něco, co není tak důležitý

Postup:

Jak už jsem uvedla, je potřeba co nejčerstvější chobotnice. Cca jako v tomhle videu. 

Poté už je postup jednoduchý, chobotnici nakrájet na kousky, zalít dvěma omáčkami a zasypat sezamovými semínky. Podávat spolu s červenou pálivou omáčkou a dobrou chuť!

Osobní koment:

Chobotničky se mrskají ještě na talíři, tak je fajn už hůlky aspoň trochu ovládat (tedy ne jako já). Chobotnice nijak nechutnaj, jen omáčka je výrazná. Je dobrý je pořádně zakousnout zubama, aby neměly tendenci se chapadýlkem zaseknout a přicucnout v krku  :D

Tady je ještě videíčko, jak jsem si na chobotničkách "pochutnávala"!

Sudavám růžové brýle

Všechno v Koreji je parádní, skvělý, přichystaný, čistý, dokonalý a promyšlený…jen kdyby nebylo Korejců, kteří tuto idylku kazí.

Matně si pamatuju, že jsem do Koreji asi měsíc před mým příletem posílala nekonečnou řadu věcí. Mezi nimi byla například i fotka mojí osoby 4 kusy a spousta informací o tom co studuju a co chci sudovat na SNUSTu. Jakým překvapením pro mne bylo, že po mně po příletu chtěli fotku další, na alien card, přičemž ostatní fotky zmizeli asi v nenávratnu. Říkám si klíííd, ono to určitě má nějaký rozumný opodstatnění… Střih -  měsíc a půl později! S těma 5 dodanýma fotkama něco stvořili už po měsíci a půl, neboli konečně jsem svéprávný student, mám vlastní alien kartu a studentskou ID kartu (= využité je 2 fotky z 5) a můžu jako normální student do knihovny bez prošení pana sekuriťáka, jestli mě tam pustí, když nemám to, co už měsíc a kus normální lidi používají.  

Taky jsem se zmínila, že jsem jim poslala veškeré info i moje tužby, ale bohužel asi ani to nenašlo svého adresáta, protože na mojí korejský katedře byli velmi překvapení, že jim dorazil mezinárodní student. Pán profesor se dokonce tak podivoval, že si se mnou po hodině chtěl povídat a pak mi i naštěstí ukázal, v jaké budově mám další hodinu, když to v rozvrhu nemám vysvětleno.

Dalším peklem tu jsou předpisy. Korejci jsou z nich úplně …….(doplň si sám z kontextu) a to nepřeháním. Jeden příklad za všechny. Všichni známe skvělé paní na našem studijním, co pomůžou, poradí, vyjdou vstříc a zařídí, co můžou. Tady to je přesně opačně. Měla jsem v rozvrhu korejštinu a materiály, které se mi kryly, jenže pán profesor z materiálů mi prozradil, že ta hodina, co se kryje, bude u něj vyučována pouze v korejštině, ačkoliv oficiálně mělo být všechno kompletně v angličtině, takže nemá pro mě smysl na tu hodinu chodit a lepší je účastnit se korejštiny. Slavila jsem, že to fakt půjde, že můžu studovat korejštinu a tohle, nemusím nic škrtat a prostě pecka. S touhle radostnou novinou jsem se vydala na studijní, kde však mou radost nesdíleli. „Ne, to prostě nejde, je to v jednom čase a prostě hotovo a tohle nás nezajímá a žádná klička neexistuje.“ Ok, zapojila jsem svůj jaderňácký mozek a navrhla: „Tak mi zapište Korejštinu 2, vím, že to je jinej level, ale já se s paní učitelkou domluvím.“ Slečna vytřeštila oči: „No to ani omylem, to nejde, vy neumíte korejsky, to si nemůžete zapsat a ani se nejde domluvit s učitelkou.“ Má svatá trpělivost vytrénovaná z doučování došla a s hlavou vztyčenou jsem raději od kráčela, v hlavě už kujíc nový plán. Počkala jsem den a šla na studijko znovu, za někým jiným a rovnou si nechala zapsat Korejštinu 2, bez zbytečného objasňování. Nazdááár! A paní učitelka, když viděla mou nadšenost z korejštiny, tak v pohodě souhlasila, řekla, že bez problému a že je ráda, že chci chodit! Takže cože nejde, Korejci?

Vůbec krásné je spolubydlení s Korejkou. Vyhrála jsem bydlení s domácí studentkou vůbec jako jediná zahraňačka, tak jsem si říkala: „To bude super, pomůže mi s korejštinou, když budu v kelu, poznám, jaký oni jsou, a vůbec!“ A poznala jsem. Ale pěkně od začátku. Dorazila v neděli den po mně a čekala na mě s celou svou rodinou – mamka, ségra, táta. Všichni byli hrozně nadšení, povídali si se mnou a vypadalo to skvěle. Po pokoji všude byly její věci, protože si zrovna vybalovala, ale aspoň to začalo vypadat, že tam někdo žije. Postupem času se ale ručička vah překlopila a to, co jsem ze začátku považovala za „někdo tu žije“ nyní považuju za neskutečný bordel a totální ignoranci. Spolubydlící oblečení se válí vždy a všude. Po zemi, po posteli, jde do koupelny a svlékne se před dveřmi a ty věci tam pak zůstanou klidně dva dny (jo, zkusila jsem takovýto výchovný, že počkám den a ono jí to dojde, když to bude 3x denně překračovat, ale nedošlo a nikdy nedojde i po přesným objasnění, že to je špatný, takže teď to prostě beru a házím na její půlku). To že zapomíná otevřít okno po jejím 40minutovým sprchování a že máme pak v pokoji jak v sauně, to snesu, prostě ho otevřu, když dorazím na kolej. Ale to, že nakráčí v 5 ráno, třískne dveřmi, začne si s někým telefonovat a u toho pseudo uklízet, aby měla kde spát, tak to už je fakt za hranou. A nebylo to jednou, když byla opilá, ale je to každý večer, jen čas se mění. No, nevím, trošku se bojím, že ji uškrtím. Přidávám obrázek průměrně uklizeného pokoje.

 No stěžování byl dost, tak zas někdy za dlouhou dobu :).

Neznámá celebrita

V Čechách je holek blonďatých a modrookých skoro dvanáct do tuctu, v Koreji se ale situace rapidně mění. Takže je vlastně Korea takovým dobrým zlepšovačem sebevědomí. V Koreji je člověku prostě věnováno víc pozornosti než normálně doma. Jen pár příkladů, co se mi tu už událo.

Ve velikým očekávání jsem šla na první hodinu, trošku vyděšená co to jako bude. Korejci a korejská angličtina je dost důvodů k obavám. Když už jsem dorazila, tak jsem byla malinko v šoku. Korejci byli nadšení, že mají mezi sebou někoho s nešikmýma očima. Tolikrát slovo KRÁSNÁ ve spojitosti s mojí osobou jsem v jednom dni nikdy nikde neslyšela. Dokonce se se mnou podělili o několikery bonbony a toužebně si se mnou chtěli povídat v angličtině, kterou oni moc nevládnou, takže to byla spíš pantomima a slovo beautiful. Prča.

Další zábavnou a celkem častou událostí v Seoulu je pokřikování korejských dětí aspoň Hi a Hello. Ale není taky úplně neobvyklé, že se s vámi chtějí vyfotit, takže s milým úsměvem říct jes a smát se do mobilů, úplná celebrita, Angelina Jolie a Brad Pitt v jednom :D.

Trošku zvláštní pocit taky je, když v metru mluvíte a mluvíte česky a nejednou si uvědomíte, že na vás zírá 6 okolostojících lidí. Člověk to zná sice z domova z metra, že občas se někdo zahledí do blba (a zrovna na vás na blba) a čučí, ale aby se tahle zahledělo 6 nejblíže stojích lidí, tak to je fakt divný. Normálně vás napadne, zda nemáte sopl u nosu, ale tak to prý nebylo. 

Poslední zábavná veselá věc. Po Praze jsem se kolikrát promenádovala s dírou na silonkách, klidně i na černých, ale nikdo mi to nikdy neřekl, maximálně mě upozornily holky ve škole, ale aby člověk na ulici? No, cože? Trošku překvapivý, asi to pro běžnou Korejku je moc velké módní faux pas, tak jsem na to byla upozorněna, slušně jsem poděkovala a pěkně rychle sprintovala na bus směr kampus.

Vidíte tu pidi dírku? :)