Osobní šofér

Na jeden z prodloužených víkendů jsme s Tomem vyrazili do oblasti kolem Danyangu. Jeden ze 4 dnů tam strávených jsme jeli do jakéhosi údolí, které podle mapy vypadalo zábavněji než sezení v guesthousu na zadku i přesto, že mrholilo. Kdybych ale věděla od začátku, co se tam na nás chystá, tak bych vyrazila dřív a s ještě větším nadšením. 

Nastoupit do správného busíčku nebylo zrovna lehké, ale přeci jen Jaderka nás učí děsný kreativity a oba jsme jí tak nějak už prošli, tak to pro nás nebyl extra velký problém. Překvapivě jsme i vystoupili tam, kde jsme chtěli a trošku se rozkoukávali, protože ta část Korei vypadala jako neuvěřitelný zapadákov (byl pátek, takže turisti opsajo). Ale asi jsme se rozkoukávali trošku víc a s pěkně hloupým výrazem, protože první auto, co jelo kolem, zastavilo a řidič se nás korejskou angličtinou ptal, kam jdeme. Něco jsme mu naší českou korejštinou odpověděli a po chvilce dohadování a upravování výslovnosti jsme se shodli a pochopili. Pán nám nabídl, že nás popoveze, takže jsme s radostí přikývli a nasedli. Já dopředu, Tom dozadu. Pán otočil auto o 180° a jelo se.

A jedeme, koukáme, smějeme se a divíme se a divíme se hlavně proto, protože naše mapa říká, že jedeme úplně jinam, než jsme se s pánem dohodli. Ale je nám to fuk, tak nic neříkáme. Tu ale František (přece nebudu pořád psát osobní řidič, že?) zpozorní a mile povídá: „Jejej, já jsem si to spletl, jedeme jinam, no… Máte čas?“ tak odpovídáme, že jo a cestujeme s pánem dále. Během vyhlídkové jízdy uděláme několik dosti nečekaných zastávek.

První zastávka - Franta vytahuje ze stínítka pár desítek tisíc a běží do nějakého domečku. Po chvilce se vrací s pytlem, který lze klasifikovat asi jako pytel cementu. Zas jedeme dál a po cestě si procvičujeme nejjednodušší angličtinu světa, která je ta správná pro hovor s Korejci. To znamená: nepoužívat věty, slova říkat se zabijáckými posledními písmenky a například místo often a always raději použít every day, takže Tom vesele mlčí a já můžu švitořivě mluvit, protože v tomhle mám už praxi. Poté děláme další zastávku, kde Frantík zas vyběhne s nějakými miliony do jistého baráčku, děláme si srandu, že jde asi pro písek, aby si mohl umíchat maltu, ale on se překvapivě vrací s prázdnou. 

Třetí zastávkou se Franta projevil jako správný osobní řidič s průvodcem dohromady. Zastavil u skály, o které jsme si mysleli, že ji neuvidíme, páč to k ní byla štreka po silnici a povídá: „Jděte se tam podívat, já na vás 10 minut počkám a pak zas pojedeme,“ čumíme jak puci, protože až takový level milosti jsme nečekali a běžíme fotit, koukat a omrkávat. Nechceme ale zdržovat, tak se po chvilce plížíme zpět k autu a ani nepřebíháme přes most, abychom se dostali blíž k té děsné zajímavosti.

 

Jenže tu se projevil ten průvodce ve Frantovi. Rázným krokem se rozešel k mostu, ladným pohybem ruky naznačil, ať ho následujeme a tak jsme poslušně popoběhli. Dovedl nás až k nějakému pidimístečku, ukázal, ať tam jdeme, a vypařil se jak pára nad hrncem. 

Zpátky u auta jsme si udělali s Frantou společnou fotku na památku. A jelo se.

Další zastávka nám svou vůní objasnila zastávku číslo 2, protože František došel pro smažený kuře a to provonělo celé auto, ale bohužel bylo pro nějaký jeho pracovníky. Zvědavost nám nedala a začali jsme se vyptávat, jakže a cože, pro jaký pracovníky . Prý pro pracovníky na jeho plastovým domě. V tu chvíli jsme si mysleli, že plácá blbosti a neví, co to znamená, ale po chvíli jsme se měli přesvědčit, že tak úplně neplácá.

Už jsme totiž konečně jeli správným směrem a měli jsme téměř vystupovat a tu najednou přišla nabídka, která se nedá odmítnout, téměř hozená rukavice: „Chcete vidět můj plastový dům? Je tam ticho a je to hezký,“ prostě ne se říct nedalo a ani jsme nechtěli. Franta byl boží a otazník u plastového domu jsme si chtěli vyřešit, tak jsme jeli dál. Rýžová políčka, hory, rolníci na polích a za sadem dům, zelený a plastový.

  Hustě! Frantík nám ukázal svůj skoro postavený dům, maringotka z plastu bez koleček na zemi, uprostřed ní kamínka a rukou naznačil, kde bude jeden pokoj a kde bude druhý pokoj. 

Poté nám ještě představil svoje současné dočasné bydlení – armádní stan se spartakiádním lehátkem a hromadou knih. 

Mnou už cukala nervozita, že bychom měli jít a neotravovat, že možná potřebuje probrat něco se svýma plantážníkama, ale tu nám bylo nabídnuto makgoli. Nalil nám ho do velkých sklínek a svoji pán vyžahl na jeden zátah, Tomáš se nenechal zahanbit a vycucl svůj neoblíbený nápoj na 2 zátahy a já ho cucala jak správná slušná nepijící holka ještě pěkně dlouho. Ještě jsme vyzkoušeli trošku nějaké drahé šťávy, ale pak už jsme se rozloučili a šli šlapat cestou necestou na bus zpátky. 

Cesta necesta je už jiná story, která se vecpala do našeho příběhu o Frantovi, ale jen vecpala a nechává Franta-story dál krátce pokračovat. Pomalu jsme se blížili k místu, odkud měl jet busíček, ale v tu chvíli vedle nás zastavilo naše známé auto, jestli chceme zase svézt. Tak jsme na těch 200 metrů naskočili a pak se už „fakt“ rozloučili. Ještě jsme totiž po chvilce čekání chtěli radu, v kolik to jede, tak jsme pána zastavili, když vylezl z restaurace. Zjistili jsme, že to jede za 10 minut. Parádička. Nečekali jsme však, že Franta už začne znovu otáčet auto a nabízet nám odvoz, ale to už jsme s díky odmítli. Radši jsem místo toho pobavila babky v buse mým přemýšlením, jaká cena je sačonsabekwon :). Je to 4400! 

Jdu spát, pá :)

Zrcadlo, zrcadlo řekni...

„Zrcadlo, zrcadlo řekni, kdo je v zemi zdejší, vůbec ten nejkrásnější?“ To je dost možná nejčastější otázka, kterou si Korejky pokládají každý den, podle mě tak 1280x. Krása je totiž děsně důležitá!

Jasně, jsem taky holka a tak nechci vypadat blbě. Ráno se zrcadla samozřejmě taky tážu na stejnou otázku, ale bohužel mi pokaždé odpovídá: „No, ty to rozhodně nejsi,“ čímž mi dá jasně najevo, že pokud se budu ptát ten den znovu, tak mi náladu nezlepší. Takže pak už udržuji svou vizáž stylem: mám někde omáčku, rozmazané oko, nebo mi trčí vlas? A to mě trápí asi tak moc, že se kontroluju jen lehkým pohledem do mého ranního prudiče při cestě ze záchodu a nazdar. 

Stejný přístup u Korejek jen těžko pohledat. Zrcátko, mobil, či jiný hyperultrasupermoderní přístroj, ve kterém je možné vidět sebe samu, je jejich nejlepší kamarád. Kontrolují se v něm pořád -  během hodin ve škole, při chůzi na ulici, při sezení a kecání s kamarádkami, v metru a prostě všude, kde si to jen dokážete představit. Škoda, že občas z obličeje nepřesedlají i na zbytek těla, protože jejich „móda“ je pro mě často dost nepochopitelná, ale k té jsem ještě nenashromáždila dost fotek, takže to nebudu rozebírat, to až v jindy :). Ale fotku dam dělajících si selfí po úpravě vzhledu (samozřejmě) sem dám rovnou.

Každopádně se o sebe starají velice poctivě. Třeba den mé spolubydlící začíná 1,5 hodinovým připravováním své nádhernosti pro život ve školním světě. Vstane, hodí si půl hodiny sprchování, po kterém je možno najít pěnu i zespoda záchodového prkénka, toaletní papír sušíme 2 dny a všechno je všude mokré. Podle mě se v zrcadle vzhlíží i u sprchování, páč zrcadlo potom vypadá, že bylo sprchováno a mydleno minimálně stejně poctivě jako splubydla sama (experimentálně vyzkoušeno, že sprcha k němu dosáhne, a zrcadlo je tedy možné namydlit a spláchnout). Poté začínají krémíky, kulmička, mejkapíček, řasenčička, žehlička, féníček, rtěnčičička, spousta voňavčičky, ale deodorantíček žádný. :D

V noci vždy dojde domů a je fuk, jak moc je unavená, vždycky se krásně odlíčí, nakrémíčkuje podruhé a zfackuje se do růžova.  Občas si k tomu přidá i papírovou nacucanou pleťovou masku (tu jsem si už vyzkoušela – foto níže). Mám takový pocit, že většině mých kamarádek v Čechách zaberou tyto procedury tak půl hodiny denně celkově a mnohem víc si cenní delšího spánku, než mejkapu perfektně vytónovaného do posledního milimetru čtverečního. Ale je fakt, že Korejci potom spí na všech hodinách a nezajímají se, jestli jsou v první nebo v poslední lavici a jestli jich tam je 5 nebo 70, takže se vlastně vyspí, takže vlastně cajk, ne? (Přikládám jednoho zambie s pleťovou maskou a pak hromadnou fotku s holkama v maskách, teda vlastně s bandou zvířátek )

Spolu s krásou tu je úzce spjatá plastická chirurgie. Velmi populární, nikomu nevadící a silně propagovaná. Můj první šok a prozření v této oblasti korejské kultury byl před nedávnem. Šla jsem na záchod ve škole, usalašila se a koukala. A koukala, div mi oči z důlků nevypadly. Přede mnou byl reklamní letáček lákající na nějakou kliniku a zákrok. Pode obrázků jsem pochopila, že šlo o zevropšťování očí (= změníme ti oči z asijských šikmých na evropsky kulaté). Po tomhle jsem se začala tak různě vyptávat a hledat. V Koreji je pohled na plastiku totálně jiný než u nás. Plastika nikomu nepřijde jako něco špatného a nepřirozeného spíš naopak. Je to zcela běžná součást jejich životů, honby za prací a zvedají si tím sebevědomí již od mladého věku. Fotka z metra a vězte nebo ne, tyto reklamy byly od sebe odděleny jen asi 10 sedadly.

Možná jen já jsem takový ignorant oblasti plastických operací a možná jen já užívám presumpci neplastičnosti, ale teď už vím, že když potkám Korejku se zalepeným nosem, tak to nemá třeba z kola nebo z boxu, ale často z kliniky :D. Klidně plastickou operaci dostávají holky za odměnu, že dodělaly školu od rodičů. (Mami, tati, potřebuju menší nos!) Nechávají si zvětšovat oči, aby vypadaly víc jako holky z Evropy. A když už kvůli tomu nejdou pod kudlu, tak spousta z nich nosí aspoň kontaktní čočky větší než jejich vlastní duhovky s barevnými okraji, což mě často dostává do situace, že čumím na nějakou Korejku a přemýšlím, co je na ní špatně, a dochází mi to až po nějaké chvíli. 

No, z mého pohledu je Korea v tomto dost ulítlá (samozřejmě se mnou asi nebude dost lidí souhlasit), páč mi přijde, že pořád jsou důležitější věci než si dělat rovnější než rovný nosík a kulatě kulatý oči a podobný hovadiny. A přijde mi to pořád stejně ulítlý, i když je za tím schovaná „cílevědomost“ a jistý krok za svým snem, neboli být úspěšný a získat dobrý job. Jako sorry, co je moc, to je moc... Ale taky jsem jen holka ze zapadákova někde na severu a nejsem světová.

Korejské písmo jsou písmenka a ne obrázky

Když jsem odjížděla pryč, tak jsem netušila a nějak ani nezjišťovala, jaký písmo tady používají, jen jsem prostě čekala, že nebudu umět číst, že nebudu umět psát a že nebudu umět mluvit. Což mi vlastně nepřišlo jako velká tragédie ale jako děsně obrovská sranda! Skutečně tomu tak bylo. Ještě dnes si vybavuju svojí první cestu do obchoďáku, kdy jsem měla pocit, že se ztratím, nic co není vybalený, si nekoupím, a podobně. Naštěstí jsem se zapsala do kurzu korejštiny (story o problémech s tím lze najít tady) a pomalu začala rozklíčovávat jednotlivá písmenka a tajemství korejštiny. 

Tak na začátek! Oni mají písmenka! Oni nemají obrázky! Jako bylo mi divný, že obrázky se občas opakují, ale jelikož jich mají 40 různých druhů a občas je píšou po 2, občas po 3 a občas po 4, tak mi toto zjištění chvilku trvalo. Naše boží paní učitelka nám to však objasnila hned na první hodině a my se ocitli zpět v první třídě (a nebo v druháku jaderky, kde jsem se snažila o azbuku). Začali jsme se učit písmenka, tak nějak plus mínus po 8, takže aspoň větší rychlostí než před 18lety na Práchni v první třídě. Byla to sranda. Po každé hodině jsem vždy všude hledala svých pár nových oblíbenců a od Korejců se ujišťovala, že má výslovnost je naprosto správná. 

Po čase jsme se dopracovali až ke korejským testům ze slovíček, což pro mě byl kámen úrazu. Naučit se, co slovíčka znamenají, ještě takový průšvih nebyl, ale naučit se, jak se píší, to byl úplný průser. Člověk si totiž říká, že to je jasný to o a o (어 a 오), p a p (프 a 브) a k a k (그 a 크), když si to stokrát doma zopakuje. A ono to přeci vůbec není stejný! Ale je! Všechno je stejný! Všechno nám hluchým cizincům, Čechům obzvláště, zhýčkaným pěkně jasnými a tvrdými R, sykavými Š, znělými A, pinkajícími P a jasnými O připadá stejný! Neskutečně stejný. Takže ať mi už nikdo nikdy netvrdí, že korejština je nejlehčí jazyk pro cizince, protože píšeš, co slyšíš! Kecy! Tak se můžete jen tak pro zábavu kouknout na můj korejský test, kdy jsem motala korejský písmenka a ještě jsem korejský S psala jako normální lambda. Ale stejně mám 32 ze 40 :D 

Korunu tomu nasadil kamarád na poslední hodině anglické konverzace, kdy mi říkal: „Kong!“ Oukej zkouším psát 겅 a on mi znovu opakuje: „KOng!“ Říkám si: „Oukej, to O teď znělo jinak, tak ho zkusím jinak napsat,“ a píšu 공. Zas mi opakuje: „Kong, kong.“ Jsem prostě úplně ztracená, tak zdrchaně odevzdávám tužku a prosím ho, ať mi to napíše sám. Tak napíše 콩, no nejeblo by vás? Dyť je to stejný!

Prostě s jejich písmem je děsná prča! A největší prča je, že když jen trochu zkomolíte jejich slovíčko, tak přestávají rozumět. Ale jinak je to stejné jako v Čechách. Znáte ty lidi, co když se jich na něco zeptají cizinci, tak odpovídají česky? A co když jim cizinci naznačí, že absolutně nerozumí, tak odpovídají pořád česky a víc nahlas? Tak tady je to úplně stejný…

A kdybyste to nepostřehli, tak umím napočítat do 30, teda dneska už do 1000! Čágo bélo!