Strongest Food Experiences from Korea

                I spent more than three months in Korea and I tasted many different meals. Some of them were delicious and some of them were really bad. However, I tried the strangest food, the most interesting food, and the most different food compared to the Czech Republic. First, I tried the strangest food. It was dancing octopus, which means eating a living octopus. It was a really strange experience for me because it is impossible to eat living animals in my country. The chef just took the octopus from the reservoir, and started to cut it in small pieces. The octopus was watching me when it lost its first tentacle and it looked so sad! When we ate it, it was still moving and trying to escape from the plate. I didn´t like that food because it didn´t have any taste. I just felt the spicy sauce and nothing more.

                 Second, I ate the food most different from what I expected. It was Korean barbecue. Barbeque in the Czech Republic means that you go out, drink a beer and grill a meat, vegetables or steaks. It is different Korea because you go into a restaurant and somebody grills and prepares everything for you. In addition to that, they don't use a knife in Korea like we do in Europe. Instead, they use scissors to cut the meat in smaller pieces. In place of bread and vegetable salad they eat some small wraps made from salad, rice and some sauces. The taste of Korean barbeque is almost the same as Czech barbeque. However, it depends on how you want to eat it. If you use a lot of sauces and rice then the taste is totally different. If you eat only the meat then the taste is completely same. Therefore the difference between Czech and Korean barbeque is especially in preparation and side dishes.

Finally, I tried dog soup in Korea. It was the most interesting food I have ever eaten. I couldn't imagine that I would eat a dog before I came to Korea. A dog is a pet for me and I have a dog at home, so how can I eat it? But I was brave enough to try it and I went to the dog restaurant. Obviously I wasn't thinking about what kind of meat it is because I thought that I can´t eat dogs. I just ate a small piece of meat and surprisingly it was delicious. In spite of this, I was glad that I only saw the dog´s spine after I finished my food. It was pretty big spine and it looked weird, so probably I wouldn't finish my meal if I´d seen it before.

I ate lots of new dishes in Korea. Some of them were strange, some of them were different compared to the Czech Republic and some of them were interesting. As a result, I hope I will try much more different types of food in other countries in the future. 

Osobní šofér

Na jeden z prodloužených víkendů jsme s Tomem vyrazili do oblasti kolem Danyangu. Jeden ze 4 dnů tam strávených jsme jeli do jakéhosi údolí, které podle mapy vypadalo zábavněji než sezení v guesthousu na zadku i přesto, že mrholilo. Kdybych ale věděla od začátku, co se tam na nás chystá, tak bych vyrazila dřív a s ještě větším nadšením. 

Nastoupit do správného busíčku nebylo zrovna lehké, ale přeci jen Jaderka nás učí děsný kreativity a oba jsme jí tak nějak už prošli, tak to pro nás nebyl extra velký problém. Překvapivě jsme i vystoupili tam, kde jsme chtěli a trošku se rozkoukávali, protože ta část Korei vypadala jako neuvěřitelný zapadákov (byl pátek, takže turisti opsajo). Ale asi jsme se rozkoukávali trošku víc a s pěkně hloupým výrazem, protože první auto, co jelo kolem, zastavilo a řidič se nás korejskou angličtinou ptal, kam jdeme. Něco jsme mu naší českou korejštinou odpověděli a po chvilce dohadování a upravování výslovnosti jsme se shodli a pochopili. Pán nám nabídl, že nás popoveze, takže jsme s radostí přikývli a nasedli. Já dopředu, Tom dozadu. Pán otočil auto o 180° a jelo se.

A jedeme, koukáme, smějeme se a divíme se a divíme se hlavně proto, protože naše mapa říká, že jedeme úplně jinam, než jsme se s pánem dohodli. Ale je nám to fuk, tak nic neříkáme. Tu ale František (přece nebudu pořád psát osobní řidič, že?) zpozorní a mile povídá: „Jejej, já jsem si to spletl, jedeme jinam, no… Máte čas?“ tak odpovídáme, že jo a cestujeme s pánem dále. Během vyhlídkové jízdy uděláme několik dosti nečekaných zastávek.

První zastávka - Franta vytahuje ze stínítka pár desítek tisíc a běží do nějakého domečku. Po chvilce se vrací s pytlem, který lze klasifikovat asi jako pytel cementu. Zas jedeme dál a po cestě si procvičujeme nejjednodušší angličtinu světa, která je ta správná pro hovor s Korejci. To znamená: nepoužívat věty, slova říkat se zabijáckými posledními písmenky a například místo often a always raději použít every day, takže Tom vesele mlčí a já můžu švitořivě mluvit, protože v tomhle mám už praxi. Poté děláme další zastávku, kde Frantík zas vyběhne s nějakými miliony do jistého baráčku, děláme si srandu, že jde asi pro písek, aby si mohl umíchat maltu, ale on se překvapivě vrací s prázdnou. 

Třetí zastávkou se Franta projevil jako správný osobní řidič s průvodcem dohromady. Zastavil u skály, o které jsme si mysleli, že ji neuvidíme, páč to k ní byla štreka po silnici a povídá: „Jděte se tam podívat, já na vás 10 minut počkám a pak zas pojedeme,“ čumíme jak puci, protože až takový level milosti jsme nečekali a běžíme fotit, koukat a omrkávat. Nechceme ale zdržovat, tak se po chvilce plížíme zpět k autu a ani nepřebíháme přes most, abychom se dostali blíž k té děsné zajímavosti.

 

Jenže tu se projevil ten průvodce ve Frantovi. Rázným krokem se rozešel k mostu, ladným pohybem ruky naznačil, ať ho následujeme a tak jsme poslušně popoběhli. Dovedl nás až k nějakému pidimístečku, ukázal, ať tam jdeme, a vypařil se jak pára nad hrncem. 

Zpátky u auta jsme si udělali s Frantou společnou fotku na památku. A jelo se.

Další zastávka nám svou vůní objasnila zastávku číslo 2, protože František došel pro smažený kuře a to provonělo celé auto, ale bohužel bylo pro nějaký jeho pracovníky. Zvědavost nám nedala a začali jsme se vyptávat, jakže a cože, pro jaký pracovníky . Prý pro pracovníky na jeho plastovým domě. V tu chvíli jsme si mysleli, že plácá blbosti a neví, co to znamená, ale po chvíli jsme se měli přesvědčit, že tak úplně neplácá.

Už jsme totiž konečně jeli správným směrem a měli jsme téměř vystupovat a tu najednou přišla nabídka, která se nedá odmítnout, téměř hozená rukavice: „Chcete vidět můj plastový dům? Je tam ticho a je to hezký,“ prostě ne se říct nedalo a ani jsme nechtěli. Franta byl boží a otazník u plastového domu jsme si chtěli vyřešit, tak jsme jeli dál. Rýžová políčka, hory, rolníci na polích a za sadem dům, zelený a plastový.

  Hustě! Frantík nám ukázal svůj skoro postavený dům, maringotka z plastu bez koleček na zemi, uprostřed ní kamínka a rukou naznačil, kde bude jeden pokoj a kde bude druhý pokoj. 

Poté nám ještě představil svoje současné dočasné bydlení – armádní stan se spartakiádním lehátkem a hromadou knih. 

Mnou už cukala nervozita, že bychom měli jít a neotravovat, že možná potřebuje probrat něco se svýma plantážníkama, ale tu nám bylo nabídnuto makgoli. Nalil nám ho do velkých sklínek a svoji pán vyžahl na jeden zátah, Tomáš se nenechal zahanbit a vycucl svůj neoblíbený nápoj na 2 zátahy a já ho cucala jak správná slušná nepijící holka ještě pěkně dlouho. Ještě jsme vyzkoušeli trošku nějaké drahé šťávy, ale pak už jsme se rozloučili a šli šlapat cestou necestou na bus zpátky. 

Cesta necesta je už jiná story, která se vecpala do našeho příběhu o Frantovi, ale jen vecpala a nechává Franta-story dál krátce pokračovat. Pomalu jsme se blížili k místu, odkud měl jet busíček, ale v tu chvíli vedle nás zastavilo naše známé auto, jestli chceme zase svézt. Tak jsme na těch 200 metrů naskočili a pak se už „fakt“ rozloučili. Ještě jsme totiž po chvilce čekání chtěli radu, v kolik to jede, tak jsme pána zastavili, když vylezl z restaurace. Zjistili jsme, že to jede za 10 minut. Parádička. Nečekali jsme však, že Franta už začne znovu otáčet auto a nabízet nám odvoz, ale to už jsme s díky odmítli. Radši jsem místo toho pobavila babky v buse mým přemýšlením, jaká cena je sačonsabekwon :). Je to 4400! 

Jdu spát, pá :)