Pouliční prodejci

Jaký pocit máte, když v Čechách jdete po ulici a najednou vidíte, že tam někdo něco prodává? Ale nemyslím tím na tržištích, ale někde jinde. Máme tu těch prodejců hodně? Já poslední dobou potkávám jen párky v rohlíku, čerstvý jahody a tím asi tak končím. Pouliční výběr tu je poněkud omezený. Dost možná to je z toho důvodu, že všichni prahneme po zárukách, pevných obchodech a bojíme se, že na ulici se prodávají takzvané „šitky“, takže díky tomu to párky prostě končí. V Koreji je situace ale naprosto odlišná. 

Pouliční prodejci ovoce a zeleniny nejsou nic divného. Jediným větším rozdílem je, že po miskách neprodávají jen jahody a všechny berries, ale i třeba okurky, melouny a rajčata. K tomu se váže jeden veselý příběh, kde hraju hlavní roli, ale ten si nechám na příští příspěvek. 

Trošku divnější je, že jsou tu na ulici schopni prodávat třeba i mobilní telefony (ruku na srdce, kdo by si koupil mobil na ulici?). Mají na ně speciální taštičku, kde jsou vystaveny, ale přesto zapnuty a zabezpečeny proti případnému ukradnutí.  To je ale zvláštní, protože v Koreji si na party necháte mobil i peněženku na stole a ona tam zůstane, zůstane plná!

Celkově mě fascinovalo, že na ulici se tu dá koupit kde co za oblečení, ale není možné si to vyzkoušet. Třeba jsem se platonicky zamilovala do jemných dívčích šatů s krajkou a protože vím, že korejčí velikost je pidi, mini a mikro, tak jsem toužila si ty boží šaty vyzkoušet. K mému překvapení mi to ale nebylo povoleno, i když v obchodě bylo něco jako pseudo kabinka. Prý kup nebo jdi. Tak jsem nekoupila, vyhození 20 000 Wonů a představa kombajnu 1.1 v šatičkách, můj smutný pocit, že jsem mega a ne mini, se mi ani trošku nezamlouval. 

Občas taky někde na ulici stojí, ehm, omluvte mojí znalost aut, malá tatrovečka a na korbě má kupu oříšků. Vůbec nechápu, jak se takovým prodáváním může někdo uživit, když si představím, kolik stojí jeden měsíční nájem a kolikrát jsem u té tatrovečky viděla někoho stát a něco si kupovat. 

Největší peckou ale podle mne byl prodej obleků za celkem nemalý peníze. Ceny kolem 150 000 Wonů (cca 3500Kč) mi jako částka, kterou jsem ochotná investovat na ulici, nepřijde. Hlavně znovu pochybuju, že tam někde byly kabinky. 

Pak si taky můžete koupit dečky a nebo se jít hrabošit do outdoor sekáče (ale kus je za 200Kč)!

Je to velice krátké, ale tak na nastínění situace dosti jasné, ne? :) 

Fusky v sandálech

Ráda jsem čítávala příspěvky na Módním pekle a myslela si, že díky tomu, že nemám fusky v sandálech, jsem světová. Čas plynul dál, já se rozkoukávala a začala poznávat svět a postupně jsem začínala zjišťovat, že ponožky v sandálech není takový úplný faux pas. Alespoň ne v některých zemích.  Třeba v Koreji. 

Oblečení a móda v Koreji je zvláštní, alespoň pro mne. V únoru po příjezdu všichni chodili samozřejmě oblečení tepleji, takže v tu dobu se neodtajnily všechny speciality korejského oblečení a já jsem tedy jen pozorovala, že všichni jak padlí na hlavu nosí hrdě jeden typ univerzitní bundy, jen na zádech mají napsány rozdílné katedry a občas s chybami. Vypadali jako gang. Nejhorší je, že ta bunda ani moc pěkná nebyla. I ty ČVUTácký a Tralalalalácký mikiny vypadají 100x líp. Jestli to nemá něco společného s tím, že mají rádi uniformy a mají povinnou vojenskou službu. 

Přišel první duben – Apríl. Srandičky mi na ten den vždycky výborně šly (že mami?) a v hlavě se rodil plán. Ale já bohužel neměla dost fotomateriálu, abych mohla do světa internetu vyslat poplašnou zprávu o vlně tsunami, co se blíží ke Koreji. Přesně tomu jsem se totiž pořád uchechtávala, když jsem potkávala studenty a všichni měli kalhoty, kterým se aspoň u nás na severu říká, že „čeká velkou vodu“. No jo, vím, že se tomu taky říká móda a 7/8 kalhoty, ale prostě jsem si nemohla pomoci. Jako důkaz blížící se tsunami mi to připadalo dostatečné. Důkaz byl zřejmý, a proto si čtenář dokáže ve volné chvíli sám. QED.

A pak přišlo jaro, krásná doba, kdy všechno v Seoulu kvetlo a tím i přišel čas většího výskytu sukýnek. Já mám tak nějak od mala zažito, že k sukýnkám jdou sandálky, balerínky, nízké polobotky a bůh víc co všechno, prostě něco takového trochu slušnějšího. V Koreji k sukýnkám ale nejvíce ladí běžecké boty. Vlastně by se dalo říct, že běžecké boty jdou skvěle ke všemu, jen se moc nehodí na běhání (tady běhání = chození a kdo běhá, je podezřelý, z běhání jsou totiž svaly a ty přece nikdo nechce). Takže bylo na ulici k vidění dostatek holek se sukní, běžeckými botami a vysokými ponožkami. V metru i jednu dobu běžela reklama na to, že přece lidi jsou veselejší a užívají si více života, když nemají lodičky a polobotky k šatům a sakům do práce, ale když mají zářivé barevné běhací boty!

A ty boty asi milujou tak, že mají i plyšový boty. (Předpokládám,že milujou, já mám totiž zase plyšový pívo).

A přišlo ještě teplejší jaro, já přes den už vytáhla tílka, kráťáky a sukýnky a světácky nosila sandále bez ponožek. A začaly přicházet šoky od nesvětových Korejek, které ty ponožky v sandálech klidně měly. A prostě jim to přišlo normální. Já tudle dobu prokaučovala a žádnou fotku neulovila a toho lituju zejména v tom případě, kdy jsem potkala holku v páskových bílých sandálkách na vysokých podpatcích a v nich si to štrádovala s růžovými ponožkami. Mi prostě málem jeblo. 

Pak už jen kromě toho, že móda je v Koreji děsně free a já tedy zcela bez výčitek svědomí běhala po městě v šíleným overalu a nikoho jsem nepohoršovala, mě fascinovala ještě jedna věc. Korejci jsou šílenci. Venku horka jako býk a já umírám na přehřátí i při sezení s pívem ve stínu a starší Korejci a Korejky klidně jsou v dlouhých kalhotách, v dlouhém triku, bundě, mikině, šátek kolem krku, na hlavě další šátek a na šátku čepici. Se divím, že se neupekli! 

Tak zas v úterý, pac a pusu!

MERS útočí, jedu domů a hlavně - honí mě mlsná!

MERS útočí! Škoda, že ne Mars, protože s Marťanama by byla aspoň větší sranda. Já se to dozvěděla od paní učitelky korejštiny, která říkala MERS isojo v jižní části Seoulu, tak tam nejezděte. Takže zvěsti se objevily před nějakou dobou, pak tu zavřeli pár tisíc škol, poslali do karantény pár lidí, 10 lidí zemřelo a tak jedu domů. Před tím ale ještě mám pár věcí na srdci.

 V Čechách ti poplašňáci novináři psali, jak najednou všichni nosí roušky, což není pravda. Tady je nosí pořád, jen možná se to o trošku rozšířilo, ale ani předtím nebylo těžké sehnat foto řady lidí v metru, kteří jsou všichni s rouškami, jak bylo vidět ve všech novinách. Roušky tu totiž koupíte kdekoliv. I s veselými obrázky! A nosí je tu nejen kvůli MERSu, ale i kvůli prachu z Číny, nebo kvůli MÓÓÓÓDĚ! Kvůli módě si zakrývat pusu tak, že jim není rozumět, to můžou jedině Korejci, fakt.

Pak objevila se tu všude varování! Nejdřív v korejštině a pak se jali je přeložit do angličtiny. S nimi se objevily i desinfikovače rukou a měřiče teploměrské. Takže teď už mám jistotu, že horečku fakt nemám a ruce mám čistý jako nikdy. Jen tak náhodou, viděli jste teploměr, co se strká do ucha? Já ne, ale foto nemám, ale možná ještě pořídím.

A pak tak nejzáhadnější věc… Našla jsem, že už existuje předpovídač budoucnosti! Fakt a to neke! Protože jak jinak si vysvětlit, že jsem v zemi, kde včera znamená zítra. Teda ne, kecám. Takže tedy kde je dnes, v Evropě je noc na dnešek a v Americe je ještě včera (doufám, že to neříkám blbě), ale podle mého každopádně zítra není ještě nikde. A i přesto jsem ulovila PrintScreen ukazující, že jsem našla článek z budoucnosti! Bylo 12.6. a já našla článek z 13.6.!! Huiii! Budoucnost!

Každopádně jedu domů a to tuhle středu. A tuším, že se potkám se spousto lidí, takže přikládám seznam věcí, co by mi udělal radost, kdybych dostala na přivítanou. Nebo si to jen přečtěte, ať víte, jaké blbosti lidem chybí v Koreji – to spíš asi :). Bude mi i stačit, když vás uvidím.

Jednu vařenou bramboru (miluju brambory)

Jednu pečenou bramboru (miluju brambory)

Dědovu (dědo J!) domácí hranolku s bálkánským sýrem a česnekem (miluju brambory)

Hranolku domácí libovolnou (miluju brambory)

Lžíce bramborové kaše (miluju brambory)

Vlastně libovolný výrobek z brambor, hlavně ne tu zpropadenou rýži (miluju brambory)

Carbonaru (mami? – je fakt dobrá, dám vám kdyžtak recept, ale za bramboru!)

Jablko (jsou tu tak drahá, že jsem měla jedno za celou dobu a divný)

Nesýrovou pizzu, klidně studenou a včerejší (když je v menzu „nejedlotina“, jíme pizzu za 5000 - sýrovou)

Šlehačku s jahodami, borůvkami, malinami (Tome <3?)

Pívo libovolné avšak „nedesítka“ (ty jejich cajdáky nevyspělého pivního průmyslu jsou špatný, špatný, špatný!)

Utopenec s cibulí… a nebo jen tu cíbu (utopenec je maximálně ten z řeky vytaženej)

Skývu chleba se solí a pepřem (Chleba, chleba? Kde? )

Patičku čerstvého chleba (ale po jezení jen rýže a tousťáku možná ani čerstvý chléb nepoznám)

Cokoliv nepálivého a přesto ochuceného (co není pálivý nebo barbeque, nemá žádnou chuť)

Rohlík (Uii a s máslíčkem by byl?)

Jogurt! (nemám 4 měsíce ledničku -> nemám jogurt)

Hermelín (prostě sýr, sýr.. Tady i místo cheese při focení říkají to šílený kimči!)

Olivy, olivy, olivěnky olovnatý! (ty prostě jen miluju a můžu pro ně položit život, zvláště za ty z Maroka)

Takže tak nějak. Ale jsem poměrně skromná ne? Každopádně blogísek nekončí, mám ještě pár věcí, o kterých jsem chtěla napsat (třeba korejská móda, divný obchody, zvyky Korejců apod. ), ale nebyl čas… Tak ještě pár týdnů jednou týdně zaspamuju, dejme tomu vždy v úterý, kdyby se vám chtělo číst. 

Jooo, a kdo mi pořád dává ty +1 na googlu 3 minuty potom, co uploadnu příspěvek?