Ráda jsem čítávala příspěvky na Módním pekle a myslela si,
že díky tomu, že nemám fusky v sandálech, jsem světová. Čas plynul dál, já
se rozkoukávala a začala poznávat svět a postupně jsem začínala zjišťovat, že
ponožky v sandálech není takový úplný faux pas. Alespoň ne v některých
zemích. Třeba v Koreji.
Oblečení a móda v Koreji je zvláštní, alespoň pro mne.
V únoru po příjezdu všichni chodili samozřejmě oblečení tepleji, takže v tu
dobu se neodtajnily všechny speciality korejského oblečení a já jsem tedy jen
pozorovala, že všichni jak padlí na hlavu nosí hrdě jeden typ univerzitní bundy,
jen na zádech mají napsány rozdílné katedry a občas s chybami. Vypadali jako
gang. Nejhorší je, že ta bunda ani moc pěkná nebyla. I ty ČVUTácký a
Tralalalalácký mikiny vypadají 100x líp. Jestli to nemá něco společného s tím,
že mají rádi uniformy a mají povinnou vojenskou službu.
Přišel první duben – Apríl. Srandičky mi na ten den vždycky výborně
šly (že mami?) a v hlavě se rodil plán. Ale já bohužel neměla dost
fotomateriálu, abych mohla do světa internetu vyslat poplašnou zprávu o vlně
tsunami, co se blíží ke Koreji. Přesně tomu jsem se totiž pořád uchechtávala,
když jsem potkávala studenty a všichni měli kalhoty, kterým se aspoň u nás na
severu říká, že „čeká velkou vodu“. No jo, vím, že se tomu taky říká móda a 7/8
kalhoty, ale prostě jsem si nemohla pomoci. Jako důkaz blížící se tsunami mi to
připadalo dostatečné. Důkaz byl zřejmý, a proto si čtenář dokáže ve volné
chvíli sám. QED.
A pak přišlo jaro, krásná doba, kdy všechno v Seoulu kvetlo
a tím i přišel čas většího výskytu sukýnek. Já mám tak nějak od mala zažito, že
k sukýnkám jdou sandálky, balerínky, nízké polobotky a bůh víc co všechno,
prostě něco takového trochu slušnějšího. V Koreji k sukýnkám ale
nejvíce ladí běžecké boty. Vlastně by se dalo říct, že běžecké boty jdou skvěle
ke všemu, jen se moc nehodí na běhání (tady běhání = chození a kdo běhá, je
podezřelý, z běhání jsou totiž svaly a ty přece nikdo nechce). Takže bylo
na ulici k vidění dostatek holek se sukní, běžeckými botami a vysokými
ponožkami. V metru i jednu dobu běžela reklama na to, že přece lidi jsou
veselejší a užívají si více života, když nemají lodičky a polobotky k šatům
a sakům do práce, ale když mají zářivé barevné běhací boty!
A ty boty asi milujou tak, že mají i plyšový boty. (Předpokládám,že milujou, já mám totiž zase plyšový pívo).
A přišlo ještě teplejší jaro, já přes den už vytáhla tílka,
kráťáky a sukýnky a světácky nosila sandále bez ponožek. A začaly přicházet
šoky od nesvětových Korejek, které ty ponožky v sandálech klidně měly. A prostě
jim to přišlo normální. Já tudle dobu prokaučovala a žádnou fotku neulovila a
toho lituju zejména v tom případě, kdy jsem potkala holku v páskových
bílých sandálkách na vysokých podpatcích a v nich si to štrádovala s růžovými
ponožkami. Mi prostě málem jeblo.
Pak už jen kromě toho, že móda je v Koreji děsně free a
já tedy zcela bez výčitek svědomí běhala po městě v šíleným overalu a nikoho jsem nepohoršovala, mě fascinovala ještě jedna věc. Korejci
jsou šílenci. Venku horka jako býk a já umírám na přehřátí i při sezení s pívem
ve stínu a starší Korejci a Korejky klidně jsou v dlouhých kalhotách, v dlouhém
triku, bundě, mikině, šátek kolem krku, na hlavě další šátek a na šátku čepici.
Se divím, že se neupekli!
Tak zas v úterý, pac a pusu!
Žádné komentáře:
Okomentovat