Zrcadlo, zrcadlo řekni...

„Zrcadlo, zrcadlo řekni, kdo je v zemi zdejší, vůbec ten nejkrásnější?“ To je dost možná nejčastější otázka, kterou si Korejky pokládají každý den, podle mě tak 1280x. Krása je totiž děsně důležitá!

Jasně, jsem taky holka a tak nechci vypadat blbě. Ráno se zrcadla samozřejmě taky tážu na stejnou otázku, ale bohužel mi pokaždé odpovídá: „No, ty to rozhodně nejsi,“ čímž mi dá jasně najevo, že pokud se budu ptát ten den znovu, tak mi náladu nezlepší. Takže pak už udržuji svou vizáž stylem: mám někde omáčku, rozmazané oko, nebo mi trčí vlas? A to mě trápí asi tak moc, že se kontroluju jen lehkým pohledem do mého ranního prudiče při cestě ze záchodu a nazdar. 

Stejný přístup u Korejek jen těžko pohledat. Zrcátko, mobil, či jiný hyperultrasupermoderní přístroj, ve kterém je možné vidět sebe samu, je jejich nejlepší kamarád. Kontrolují se v něm pořád -  během hodin ve škole, při chůzi na ulici, při sezení a kecání s kamarádkami, v metru a prostě všude, kde si to jen dokážete představit. Škoda, že občas z obličeje nepřesedlají i na zbytek těla, protože jejich „móda“ je pro mě často dost nepochopitelná, ale k té jsem ještě nenashromáždila dost fotek, takže to nebudu rozebírat, to až v jindy :). Ale fotku dam dělajících si selfí po úpravě vzhledu (samozřejmě) sem dám rovnou.

Každopádně se o sebe starají velice poctivě. Třeba den mé spolubydlící začíná 1,5 hodinovým připravováním své nádhernosti pro život ve školním světě. Vstane, hodí si půl hodiny sprchování, po kterém je možno najít pěnu i zespoda záchodového prkénka, toaletní papír sušíme 2 dny a všechno je všude mokré. Podle mě se v zrcadle vzhlíží i u sprchování, páč zrcadlo potom vypadá, že bylo sprchováno a mydleno minimálně stejně poctivě jako splubydla sama (experimentálně vyzkoušeno, že sprcha k němu dosáhne, a zrcadlo je tedy možné namydlit a spláchnout). Poté začínají krémíky, kulmička, mejkapíček, řasenčička, žehlička, féníček, rtěnčičička, spousta voňavčičky, ale deodorantíček žádný. :D

V noci vždy dojde domů a je fuk, jak moc je unavená, vždycky se krásně odlíčí, nakrémíčkuje podruhé a zfackuje se do růžova.  Občas si k tomu přidá i papírovou nacucanou pleťovou masku (tu jsem si už vyzkoušela – foto níže). Mám takový pocit, že většině mých kamarádek v Čechách zaberou tyto procedury tak půl hodiny denně celkově a mnohem víc si cenní delšího spánku, než mejkapu perfektně vytónovaného do posledního milimetru čtverečního. Ale je fakt, že Korejci potom spí na všech hodinách a nezajímají se, jestli jsou v první nebo v poslední lavici a jestli jich tam je 5 nebo 70, takže se vlastně vyspí, takže vlastně cajk, ne? (Přikládám jednoho zambie s pleťovou maskou a pak hromadnou fotku s holkama v maskách, teda vlastně s bandou zvířátek )

Spolu s krásou tu je úzce spjatá plastická chirurgie. Velmi populární, nikomu nevadící a silně propagovaná. Můj první šok a prozření v této oblasti korejské kultury byl před nedávnem. Šla jsem na záchod ve škole, usalašila se a koukala. A koukala, div mi oči z důlků nevypadly. Přede mnou byl reklamní letáček lákající na nějakou kliniku a zákrok. Pode obrázků jsem pochopila, že šlo o zevropšťování očí (= změníme ti oči z asijských šikmých na evropsky kulaté). Po tomhle jsem se začala tak různě vyptávat a hledat. V Koreji je pohled na plastiku totálně jiný než u nás. Plastika nikomu nepřijde jako něco špatného a nepřirozeného spíš naopak. Je to zcela běžná součást jejich životů, honby za prací a zvedají si tím sebevědomí již od mladého věku. Fotka z metra a vězte nebo ne, tyto reklamy byly od sebe odděleny jen asi 10 sedadly.

Možná jen já jsem takový ignorant oblasti plastických operací a možná jen já užívám presumpci neplastičnosti, ale teď už vím, že když potkám Korejku se zalepeným nosem, tak to nemá třeba z kola nebo z boxu, ale často z kliniky :D. Klidně plastickou operaci dostávají holky za odměnu, že dodělaly školu od rodičů. (Mami, tati, potřebuju menší nos!) Nechávají si zvětšovat oči, aby vypadaly víc jako holky z Evropy. A když už kvůli tomu nejdou pod kudlu, tak spousta z nich nosí aspoň kontaktní čočky větší než jejich vlastní duhovky s barevnými okraji, což mě často dostává do situace, že čumím na nějakou Korejku a přemýšlím, co je na ní špatně, a dochází mi to až po nějaké chvíli. 

No, z mého pohledu je Korea v tomto dost ulítlá (samozřejmě se mnou asi nebude dost lidí souhlasit), páč mi přijde, že pořád jsou důležitější věci než si dělat rovnější než rovný nosík a kulatě kulatý oči a podobný hovadiny. A přijde mi to pořád stejně ulítlý, i když je za tím schovaná „cílevědomost“ a jistý krok za svým snem, neboli být úspěšný a získat dobrý job. Jako sorry, co je moc, to je moc... Ale taky jsem jen holka ze zapadákova někde na severu a nejsem světová.