Korejské písmo jsou písmenka a ne obrázky

Když jsem odjížděla pryč, tak jsem netušila a nějak ani nezjišťovala, jaký písmo tady používají, jen jsem prostě čekala, že nebudu umět číst, že nebudu umět psát a že nebudu umět mluvit. Což mi vlastně nepřišlo jako velká tragédie ale jako děsně obrovská sranda! Skutečně tomu tak bylo. Ještě dnes si vybavuju svojí první cestu do obchoďáku, kdy jsem měla pocit, že se ztratím, nic co není vybalený, si nekoupím, a podobně. Naštěstí jsem se zapsala do kurzu korejštiny (story o problémech s tím lze najít tady) a pomalu začala rozklíčovávat jednotlivá písmenka a tajemství korejštiny. 

Tak na začátek! Oni mají písmenka! Oni nemají obrázky! Jako bylo mi divný, že obrázky se občas opakují, ale jelikož jich mají 40 různých druhů a občas je píšou po 2, občas po 3 a občas po 4, tak mi toto zjištění chvilku trvalo. Naše boží paní učitelka nám to však objasnila hned na první hodině a my se ocitli zpět v první třídě (a nebo v druháku jaderky, kde jsem se snažila o azbuku). Začali jsme se učit písmenka, tak nějak plus mínus po 8, takže aspoň větší rychlostí než před 18lety na Práchni v první třídě. Byla to sranda. Po každé hodině jsem vždy všude hledala svých pár nových oblíbenců a od Korejců se ujišťovala, že má výslovnost je naprosto správná. 

Po čase jsme se dopracovali až ke korejským testům ze slovíček, což pro mě byl kámen úrazu. Naučit se, co slovíčka znamenají, ještě takový průšvih nebyl, ale naučit se, jak se píší, to byl úplný průser. Člověk si totiž říká, že to je jasný to o a o (어 a 오), p a p (프 a 브) a k a k (그 a 크), když si to stokrát doma zopakuje. A ono to přeci vůbec není stejný! Ale je! Všechno je stejný! Všechno nám hluchým cizincům, Čechům obzvláště, zhýčkaným pěkně jasnými a tvrdými R, sykavými Š, znělými A, pinkajícími P a jasnými O připadá stejný! Neskutečně stejný. Takže ať mi už nikdo nikdy netvrdí, že korejština je nejlehčí jazyk pro cizince, protože píšeš, co slyšíš! Kecy! Tak se můžete jen tak pro zábavu kouknout na můj korejský test, kdy jsem motala korejský písmenka a ještě jsem korejský S psala jako normální lambda. Ale stejně mám 32 ze 40 :D 

Korunu tomu nasadil kamarád na poslední hodině anglické konverzace, kdy mi říkal: „Kong!“ Oukej zkouším psát 겅 a on mi znovu opakuje: „KOng!“ Říkám si: „Oukej, to O teď znělo jinak, tak ho zkusím jinak napsat,“ a píšu 공. Zas mi opakuje: „Kong, kong.“ Jsem prostě úplně ztracená, tak zdrchaně odevzdávám tužku a prosím ho, ať mi to napíše sám. Tak napíše 콩, no nejeblo by vás? Dyť je to stejný!

Prostě s jejich písmem je děsná prča! A největší prča je, že když jen trochu zkomolíte jejich slovíčko, tak přestávají rozumět. Ale jinak je to stejné jako v Čechách. Znáte ty lidi, co když se jich na něco zeptají cizinci, tak odpovídají česky? A co když jim cizinci naznačí, že absolutně nerozumí, tak odpovídají pořád česky a víc nahlas? Tak tady je to úplně stejný…

A kdybyste to nepostřehli, tak umím napočítat do 30, teda dneska už do 1000! Čágo bélo!

Neopětovaná láska u salátu

Jak už jsem se někdy zmínila, tak jsem děsně krásná, přitažlivá, sexy a z očí mi čiší bujarost mládí. I Korejci si toho nad salátem všimli. Ale pěkně popořádku, historka se totiž začíná vymalovávat dřív, než jsem dala vařit brambory. 

Byla jsem už před hodně dlouhou dobou s některými Korejci na obědě a u něj jsme probírali kde co. Řeč se posléze také stočila na přitažlivost Korejců pro Evropanky a Evropanek pro Korejce, přičemž to pokračovalo ukazováním si fotek sexy chlapů a žen podle gusta každého z nás. Pak ale přišla nejzáludnější otázka mého života, pokud tedy nebudu počítat otázky na zkoušce z TEFu: „Dokážeš si představit, že by sis někdy vyšla s Korejcem nebo s Asiatem?“ Do dža, otázka jak stehno, v hlavě jasná odpověď NE sesumírovaná za mikrosekundu, ale co říci navenek? Takže: „No, ehm, ne,“ ale po jejich zabijáckých pohledech, že jsem rasista a bůhví kdo ještě, jsem to rychle přepracovala. „No, nevyšla, já jsem totiž zadaná!“ A v duchu jsem se tetelila radostí, že jsem z toho tak ladně vybruslila, což mi ale po chvíli překazili doplňující otázkou: „Tak si představ, že nejsi, tak co, šla bys?“ Má schopnost ladně bruslit se vrátila na level malá Karolínka na Panský, co padá furt na hubu a skučí, takže jsem to zazdila: „No ne! Mně se Korejci nelíbí, jsem na jiný.“ Tak a tím bychom měli shrnutou přitažlivost Korejců pro mou osobu. Jen si můžete sami udělat obrázek podle následujících fotek.

 To uznejte, že třeba na tohohle českýho bombarďáka to nemá!

Teď jsme ale už v jiném čase, blíží se International coffee hour a já jsem se rozhodla spolu s jedním Čechem uvařit nějakou specialitu. Na klasický guláš jsme se vyprdli, protože ten bych radši snědla sama, než se o něj dobrovolně podělit s nějakými rýžožrouty, které ani neznám, takže padla volba na bramborový salát alá Kopečtí! Byl čtvrtek 9 ráno a já vyrazila na první kolo nákupů. A proč na první kolo? Protože Karolínce nedošlo a ani jí vlastně nenapadlo, že když Korejci žijí buď v noci, nebo jim je čas úplně ukradený, takže asi v 9 ráno v největším obchoďáku v okolí ještě otevřeno mít nebudou (cože jako - zlaté Tesco!). Takže repete o 2 hodiny později už ve dvou a s otevřeným obchoďákem. 

Všechny suroviny se daly nakonec celkem pěkně objevit, až na majonézu a hořčici, protože honey hořčici, co nám padla do ruky jako první, jsme tam úplně dávat nechtěli. Naštěstí ale paní v obchodě na otázku „Mayonnaise?“ tušila, že to bude asi majonéZZZ (rozumějte korejskou výslovnost majonézy s tím, že Z vyslovíte tak, jako byste jím chtěli někoho zabít). Čímž skončily útrapy s hledáním obojího, zaplatili jsme 30 000W a šli vařit. Vařili jsme všechno v jednom pidi hrnci cca na 4x, pižlali všechno tupými noži a krájeli, kde se dalo. Nakonec se nám vše podařilo, nazdobili jsme chlebíčky a tuhle parádu odnesli k ostatním dobrotám z jiných zemí na Coffee hour (trošku mázlý, dost pardon:)).

Zmiňovat se o tom, že chlebíčky byly boží a že se po nich jen zaprášilo, asi nemusím, ale o klíčící lásce nelásce se zmínit musím. Láska nad salátem - přesně tak to bylo. Ještě ale musím zdůraznit, že Korejci jsou děsně stydliví! No, prostě… 

Najednou se na mě přilepili tři Korejci a lítali za mnou jak mouchy na hov… Pořád si chtěli o něčem povídat, holky se mi děsně smály a já na ně prosebně kulila oči ať mě zachrání, Korejci mě svým tlacháním zrovna dvakrát nebavili, tak jsem zdrhala a oni přilétávali zpět a zpět. Záchranou měla být omluva, že jdu na školní festival a před tím potřebuju omýt a odnést věci, takže se třeba mezi těma tisícema dalších lidí pak potkáme a zatím čau. A teď přichází ta pecka. Stydlivý Korejec, průměrně nepřitažlivý, se mě optal, jestli může jít se mnou a pomoci mi s umytím nádobí. Chápete? Korejec! Pomoct s nádobím? Pomoct mi odnést tác a hrnec a jít se mnou na mezinárodní kolej? Se asi zbláznil! To už holky vypadaly, že se posmějou a já zdrhala o to rychleji. A pak mi ještě tlumočily, co kluci říkali v korejštině v domnění, že jim nikdo z mých známých asi nerozumí. Prostě vlastně to, co bylo psáno už v úvodu a co je na první pohled zřejmé! :) 

 Prostě zase supr! Čus bus korejbus!

Na svačinku do nákupáku

Odpověď na otázku z minulého čísla: Ve věku, kdy u nás jsou už herečky vysloužilé, použité a staré, tu teprve začínají zjišťovat, o co v těchto kvalitních filmech jde! Ale asi je to pitomost, protože tu vypadají všichni mladě až do stáří, takže blíž byl nejspíš Jirka: „Protože většina by se při pohledu na to červenala a to včetně herců!.“  A díky za odpovědi, ona to totiž byla otázka tak nějak do pléna, na co kdo přijde, chi. Ale už k dnešnímu blogísku.

Jsem Čech jak poleno a Češi prostě mají rádi věci zadarmo. Ale ještě vám radši pořádně navodím tu atmosféru. Jdete do Tesca na Andělu/v Děčíně/někde v dža nakupovat, zhrození, že nemáte nápad co vařit o víkendu a spíš už se vidíte doma s nohama nahoře, jak jste utahaní po práci nebo po škole. Nuceně tedy bloumáte a doufáte, že nápad přijde sám od sebe, nálada pod psa se nijak nezlepšuje, všude mraky lidí, jedna kase otevřená, deset zavřených a kručí vám v žaludku. A jelikož hlad má velké oči, tak nakupujete a nakupujete jako diví i ty potraviny, které nejsou v akci, a s tím pomyšlením, že pak budete tvrdnout ve frontě nekonečně dlouho, protože všichni to mají stejně :). A teď si uděláme teleport do nákupáku v Koreji v blízkosti mé koleje a do trošku jiné situace.

Jdu na oběd do jídelny a doufám v něco delikatesního, protože vím, že po o pojedeme na piknik a tam si dáme k večeři pizzu u vody a to bude asi za dlouho. Ale co čert a manažer jídelny nechtěl, jídlo se prostě nedalo jíst. Takže jsem po obědě měla hlad jak před ním (a Číňanky si ze mě už dělaly srandu, že prý furt chci něco jíst i když jsem po jídle, ehm). No, ale naštěstí jsme se dohodli s ostatníma, že při čekání skočíme do nákupáku a koupíme nějaké ovoce a mňamky na svačinku v mezipizzovým období. A teď se konečně k tomu dostáváme. Konečně jsme skoro ve stejné situaci jako typický Čech v pátek odpoledne – mám hlad a jsem v obchodě a už chci být někde jinde. 

Ale on to naštěstí není ledajaký obchod, on to je obchod kouzelný! Je to obchod velký a korejský a v Koreji jsou velké obchody speciální tím, že je OCHUTNÁVKA na každém rohu a že prodavačů a nabízečů je tam skoro víc než zákazníků.  A tedy já hladová chudinka, která vypadá, že se vlivem korejský rýže ztratí za chvíli před očima, jsem mohla částečně ukojit své tužby! Chtěla jsem vám poctivě zdokumentovat všechny nabízeče, ale byla jsem z toho děsně nervózní, takže se to zcela „ostře“ nepovedlo. Oni totiž vypadají mile a přátelsky nabízí, ale pak se občas rozkřičí jak ďábli a já, když nevím, co to znamená, se jen těžko dohaduju, jestli řvou „Ty čurdo jedna nefoť mě,“  nebo „Pojďte ochutnat právě upečený steak z místních pastvin.“ 

Tak, ale už k jednotlivým ochutnávkám. Přesně si nepamatuju pořadí, ale tuším, že jsem začala výborným kouskem pomeranče. Poté přišla na řadu šunčička. Další paní mi nabídla nudle s pálivou omáčkou, mňamka.

Přes nudle jsem se dostala až ke dvěma druhům plněných horkých knedlíčků masem, které mi tak chutnají, že jsem tam pak šla znovu.

Losová pomazánka podávaná na toustovém chlebu taky nezklamala – též 2x.

Víno paní před námi začala akorát otevírat, tak jsme si počkali a rovnou ho zkusili. 

Na studenou polévku jsem si moc netroufla, ale aspoň jsem paní zdokumentovala. 

Další kousky masa jsem pro změnu navštívila 3x, ale fotku nemám, páč pán se tvářil dost zle. Ale bylo to zas dobrý, no :). A to grilovaný maso, to je dost supr taky! Zandala jsem to bohužel ale zeleným trávovým rosolem bez chuti, ble! Naštěstí se ještě vše v dobré obrátilo a já to završila božskou mangovou a kokosovou zmrzlinou, který bych mohla sníst +- dva kýbly.

 Ke které jsem si mohla ještě dát kafíčko, ale to jsem si řekla, že by to už bylo jak luxusní restauraci a vyprdla se na to. A to možná už je všechno, možná si ale taky tu přehršel věcí nepamatuju. Takže podtrženo sečteno, najedla jsem se při procházení nákupákem (jo, byla jsem u něčeho vícekrát, ale to nikoho nezajímá přeci), nebyla nevrlá a ve finále nenakupovala blbosti. Prostě paráda! 

Ale vůbec se v obchodech motá fakt víc pracovníků než zákazníků. Mají mikrofony a křičí, nabízejí, skáčou, juchají, ukazují, vysvětlují, balí, podají vám banány z regálu, vnucují saláty, dávají housky do pytlíku a já nevím co všechno. Šílený! Ale aspoň je prča. Jen ještě taková věc na závěr – v takovýchto hygienických podmínkách tam jsou schopni prodávat maso – není v chlaďáku, není odděleno od lidí a vůbec mi z toho bylo celkem blivno… 

A nebo takhle si tu můžete koupit ryby, pá!