Dietní obžerství

Nejzábavnější na korejském stravování je sdílení jídla, tedy hlavně sdílení jídla v restauracích. Velmi často se totiž objednávají jídla dohromady a každý si sní, kolik chce. Ale to nejveselejší na tom je, že sdílení slin v jídle jim nevadí, zato sdílení slin při pití, to je panečku jiná! To se flaška drží v uctivé vzdálenost od rtů v podobě několika centimetrů a nedej bože, aby se rty dotkly hrdla!

Teď už ale k jídlu:

Jedním z nejpopulárnějších jídel tu je BIBIMBAP. Což je vlastně mix zeleniny, občas masa, hub, rýže, pálivé omáčky v rozpálené misce. Mě přijde, že tohle kuchařský umění nedá žádnou práci, míchat a krájet je snadné, ale některým korejským „šéfkuchařům“ (=mým spolužákům) to prý dá i 40minut, tak nevím, kde je chyba. Ehm..

Další oblíbený je KIMBAP. Což je vlastně pseudo suši se vším možným uvnitř -  zelenina, vejce, šunka, krabí tyčka a tak! Je to supr, je to levný a je toho hodně :).

Zábavné je jít na korejský BARBECUE! Usadí vás prostě ke stolu, kde už je hromada příloh a rozpálí plotnu = gril a jede se. Krevety, sladký brambory, houby, vajíčko, česnek, cibule a hlavně maso – vepřový bůček a krkovička! Pečou to, pak to nastřihají nůžkama (ano nastřihají), podpálí a potom už se může začít s obžerstvím. Kousek masa do salátovýho listu, cibulka, kimči, nebo cokoliv dalšího, přidat kousek pálivý omáčky, zabalit a sníst. Bomba!!

Pak se tu taky pyšní knedlíkama na všechny způsoby plněnýma – hlavně masem, namočit trošku do omáčky a mňam.

Po pití v baru se občas jde na půlnoční sváču. Přesný jméno jsem zapomněla, ale byla to cosi jako polívka s vepřovým masem a jelitama, se zeleninou a houbama. Jelita mi nechutnaj, ale všecko ostatní vlastně dobrý… nebo to možná bylo tím somekem (pivo+soju) :)?

Jedla jsem taky krocana, naservírovali nám ho jen s hromadou trávy (naše zahrada cca 2 čtvereční) a trochou cibule. Teda, pak jsem se dozvěděla, že tráva je něco jako jarní cibulka, ale proč nepoužívat přesnější slovo tráva, když to Korejce tak vytáčí, že?

Závěrem bych se chtěla zmínit o takové dovolené u moře, teda vlastně o restauraci bez moře s mořem. Viděla jsem všechny ty hezký mušličky, co je možné nalézt na pláži, akorát holt byly na talíři. Šli jsme totiž na MAGKOLI, jedno z velmi oblíbených pití v Koreji, a dostali nekonečné množství příloh k tomu a všechno jsem poctivě ochutnala. Takže: polévka, ústřice v pálivé omáčce, baby chobotničky a velkými chobotnice, jedny mušle, druhý mušle, třetí pidimušle (co se jen vycucnou a člověk na jazyku cítí, že jsou na konci kudrnatý), kraba (do kterého se kouslo a vycuclo všechno maso), mořský šneky, tlačenku (spíš takovej poctivej sulc), krevety a pak asi něco jako slávky. No zážitek :D

A bonus: když prostě není čas, tak jdete do Agu chicken na hromadu smažených kuřat - ano kuřat, protože podle mě by se z toho dala postavit 2 kuřata a z toho ještě jedno se 3 křídlama.

 Prostě je to zábava, ještě někdy napíšu o pouličním jídle, protože to občas je taky pecka, ale to až později, takže speciál obžerství je prozatím u konce. A speciální pozdrav na závěř k tomuto dílu: ČUS BUŘT!

Rýžové nebe

Na život v Asii jsem dopředu netrénovala a skočila do rýžového nebe rovnou po hlavě. Rýže je skutečně všude a pořád. K snídani, k obědu i k večeři. Světlé chvilky bez rýže je třeba slavit bouchnutím šampáňa nebo aspoň panákem soju.

K snídani prý ale dělají i evropské menu – musli, mlíko, studený míchaný neslaný vajíčka a tak, nebo varianta druhá korejská – rýže, kimchi a něco k tomu, třeba chobotnice. Já jsem si ale snídaně nepřihlásila, protože jsem líná se prelit z postele, když nemusím, takže si v klídku na pokoji vždy sním nějaký ovoce a vypiju ochucený mlíko. Skoro jako v ČR. 

Obědy a večeře vypadaj naprosto stejně.

 -          

Z obrázků si asi jasně uděláte představu, jak to vypadá, tak jen vypíchnu největší pecky místní menzy.


-     Dobrá rada pro přežití zní: čím červenější, tím pálivější!

-          Veselý je jíst kytku, co vypadá jako svízel přítula a chutná jako kaktus. (foto 2)

-          Nedávejte si ohřívaný tofu, je to dost bezchutnej a nechutnej rosol.

-          Kimchi patří ke všemu, třeba i ke klasický italský pizze.

-          Pije se až po jídle.

-          Na saláty s radostí dávají jahodový jogurt (asi přeháním, ale ono to tak vážně chutná).

-          Ty malý kuličky (bílý a růžový) jsou kaviár (teď to zní jakože luxusně, ale ono to v tom jídle není poznat).

-          Dobrá je ta červená polívka s bambusovýma výhonkama, tofu a jarní cibulkou, ta s mořskou trávou není nic moc… Asi není těžký odhadnout, která bývá častěji.

-          Když jsou někde kolečka s dírou, nebo je to moc dlouhý, tak je to chobotnice

-          Nedávejte si omáček stejně jako Korejci. Pálí. I když ... je fajn aplikovat pravidlo 1 pro červené omáčky nebo myslet na jahodovej jogurt u světlé omáčky.

-          Brambory jsou jako vedlejší jídlo k rýži.

-          Když jsou těstoviny, tak jsou rozvařený a „něco“ jim chybí, ale je to ZMĚNA!

  

Bohužel jsem nevyfotila největší pecky místních kuchařek - malý rybičky v červený pálivý omáčce se spoustou malejch kostí, co píchaj v krku, a po kterých si musíte dojít na ještě jednu večeři. Tak třeba to ještě ulovím.
Když na to teďko takhle koukám na fotkách, tak to vypadá hezky a barevně :D
Jinak, ráda na otázky ohledně přesného popisu delikates odpovím, myslím totiž, že jsem expert na popisování chutí (viz rada č.2)!

Stezka odvahy

Pár dnů zpátky jsem se vypravila sama do kopců, protože nikdo nebyl „too cool for school“ a všichni do ní poctivě šli. Před samotnou výpravou jsem si od kamaráda zjistila velmi přesný popis cesty – zaboč doprava, jdi rovně až ke stadionu a pak už je to tam značený, takže to najdeš. Já osobně jsem si této popis rozšířila o „zkus jít pokud možno furt do kopce, když už chceš jít na kopec“.

Před výletem jsem si skočila do menzy na obídek, který už mě mohl předem varovat, a pak rovnou šla. A šla na velkou drsňačku - v batůžku jen 0,5l vody a foťák, na sobě nesportovní kalhoty a jen nízký boty, takže jsem ve finále mezi Korejcema vypadala s blond vlasy a bez holí ne jako drsňačka ale jako magor. Neva.

Cesta mi krásně ubíhala, stadion jsem našla levou zadní a odbočka ze silnice mi taky nedala žádnou práci, ale to, co přišlo pak, to byla pecka. Rozprostřelo se přede mou cosi jako ghetto.

Smrad neskutečnej, úzký uličky, páni co si mě podezřele měřili pohledem, pneu na střechách, plechový baráky a odpadky.

Jen v dáli za tímto místem jsem tušila krásnou přírodu, pěšinku vedoucí na kopec a tak jsem se směle vrhla do útrob tohoto zvláštního místa. Občas jsem trochu nadskočila, když zpoza vrat zavrčel pes, ale nakonec jsem se s úspěchem dostala na druhou stranu a ocitla se uprostřed lesa.

Nevím, jestli to bylo atmosférou toho místa nebo obědem, ale najednou jsem začala potřebovat akutně na záchod (což určitě všichni znáte), jenže první místo s těmito kadibudkami bylo asi 1km přede mnou do kopce a do té kadibudky pro turisty uprostřed ghetta jsem se vracet fakt nechtěla.

Ale což, jsem holka odchovaná v Magnetech, les a příroda je mi blízký a tak jsem se vypravila do lesíka. Ale ten adrenalin – v Koreji se věci typu „jdu na záchod do lesa“ běžně nedělají. Tak jsem čekala, až všichni důchodci s holemi, kterých tu po horách běhá děsně moc, zmizí z dohledu a já budu moct zmizet někam pryč.

Zmizeli, hodila jsem si tedy sprintík do lesa. Našla jsem si místo, kam nebylo vidět (pekelně daleko od stezky, takže jsem dumala, jestli si nedrolit chleba jak Jeníček s Mařenkou) a tam jsem se ...ehm vlastně... zařídila vše, co bylo potřeba. Pak jsem znovu jak partizán číhala, až nikdo nebude v dohledu a vrátila se na cestu. Supr. Pak už mé cestě na vrcholek nic nebránilo.

Promotávání se mezi ostatníma turistama není až taková zábava, takže jsem místo vrcholu s heliportem šla na nějaký z vedlejších, ale i tak to byla paráda. Seoul přede mnou, Seoul za mnou.

Cesta zpátky taky utekla a pak už mě čekala jen vytoužená sprcha a postel :).
A tajemství a závěr: všechny fotky vznikly až cestou dolů, protože cestou tam jsem jen trnula a bála se vystrčit i foťák...