Ruplo mi v bedně a přihlásila jsem se na výjezd do Asie
a ze všech možnost mi vyšla Jižní Korea – cajk!
Po nějaké době jsem začala shánět letenku, dávat si do kupy
všechny důležitý věci od ponožek přes boty až po šatičky, koupila jsem si
krásný batoh 5 dní před odletem, ve čtvrtek večer sbalila a v pátek přišel
den O (rozuměj odletu).
S Tomášem jsme se vypravili na letiště dostatečně s předstihem,
protože ranní předodletovou plzeň za kilo si nemůže člověk nechat ujít, pak
loučení, koupení Becherovky a zdar J.
Let z Prahy do Paříže, v Paříži půl hodinky zpoždění (ale člověk je z ČR
zvyklej od ČD, tak ho to vůbec nerozhodí) a pak parádní 11hodinovej let do
Soulu, kde se člověk celou dobu modlí, že na něj fakt budou čekat, páč neví
pořádně ani adresu. Ehm!
Cesta letadlem je peklo dlouhá, ale i tak stručně nastíním
cestu: na sever, skrz Rusko, u Číny prudká zatáčka doleva a hurá Korea! Tak
nějak, plus mínus.
A pak přišla teprve ta pořádná sranda. Jen tak pohodička si
člověk vystoupí, píše domů, že žije, a jde si pro batoh, čeká a čeká a čeká… A
pak najednou po páse jede modrá cedule se spoustou jmen a i s tím vaším!
Cedule nic neříká, jakože vůbec nic! Tak se jdete zeptat, co to jako je a pán
vám poví, ať jdete táámhle. Ok :D A prej: „Sorry, jsme pitomci, někde jsme
zapomněli Váš batoh, asi v Paříži, vyplňte prosím tenhle papír, zařídíme to,
co nejrychleji to půjde, a budeme Vás kontaktovat, „ (Pozn.Red: Velmi volný
překlad :),
Pozn. Red2: Co nejrychleji vypadá jinak).
Aspoň že fakt čekaj, sice je vůbec nanapadá, že jste to vy,
páč kterej pitomec by mohl jet na 5měsíců někam jen s pidibaťůžkem (fakt
funny!), ale jsou tu, juchůů! Dobrý, odvezli nás pak do SoulTechu, po dlouhý
době ubytovali a po ještě delší době jsem si šla dát dvacet :) .
Jinak je neděle, o batohu žádná zpráva a tak jsem už
utratila pár tiscíc wonů za blbosti typu ponožky, sešitky, mejdýlka a ručníky
:D
Žádné komentáře:
Okomentovat