Stezka odvahy

Pár dnů zpátky jsem se vypravila sama do kopců, protože nikdo nebyl „too cool for school“ a všichni do ní poctivě šli. Před samotnou výpravou jsem si od kamaráda zjistila velmi přesný popis cesty – zaboč doprava, jdi rovně až ke stadionu a pak už je to tam značený, takže to najdeš. Já osobně jsem si této popis rozšířila o „zkus jít pokud možno furt do kopce, když už chceš jít na kopec“.

Před výletem jsem si skočila do menzy na obídek, který už mě mohl předem varovat, a pak rovnou šla. A šla na velkou drsňačku - v batůžku jen 0,5l vody a foťák, na sobě nesportovní kalhoty a jen nízký boty, takže jsem ve finále mezi Korejcema vypadala s blond vlasy a bez holí ne jako drsňačka ale jako magor. Neva.

Cesta mi krásně ubíhala, stadion jsem našla levou zadní a odbočka ze silnice mi taky nedala žádnou práci, ale to, co přišlo pak, to byla pecka. Rozprostřelo se přede mou cosi jako ghetto.

Smrad neskutečnej, úzký uličky, páni co si mě podezřele měřili pohledem, pneu na střechách, plechový baráky a odpadky.

Jen v dáli za tímto místem jsem tušila krásnou přírodu, pěšinku vedoucí na kopec a tak jsem se směle vrhla do útrob tohoto zvláštního místa. Občas jsem trochu nadskočila, když zpoza vrat zavrčel pes, ale nakonec jsem se s úspěchem dostala na druhou stranu a ocitla se uprostřed lesa.

Nevím, jestli to bylo atmosférou toho místa nebo obědem, ale najednou jsem začala potřebovat akutně na záchod (což určitě všichni znáte), jenže první místo s těmito kadibudkami bylo asi 1km přede mnou do kopce a do té kadibudky pro turisty uprostřed ghetta jsem se vracet fakt nechtěla.

Ale což, jsem holka odchovaná v Magnetech, les a příroda je mi blízký a tak jsem se vypravila do lesíka. Ale ten adrenalin – v Koreji se věci typu „jdu na záchod do lesa“ běžně nedělají. Tak jsem čekala, až všichni důchodci s holemi, kterých tu po horách běhá děsně moc, zmizí z dohledu a já budu moct zmizet někam pryč.

Zmizeli, hodila jsem si tedy sprintík do lesa. Našla jsem si místo, kam nebylo vidět (pekelně daleko od stezky, takže jsem dumala, jestli si nedrolit chleba jak Jeníček s Mařenkou) a tam jsem se ...ehm vlastně... zařídila vše, co bylo potřeba. Pak jsem znovu jak partizán číhala, až nikdo nebude v dohledu a vrátila se na cestu. Supr. Pak už mé cestě na vrcholek nic nebránilo.

Promotávání se mezi ostatníma turistama není až taková zábava, takže jsem místo vrcholu s heliportem šla na nějaký z vedlejších, ale i tak to byla paráda. Seoul přede mnou, Seoul za mnou.

Cesta zpátky taky utekla a pak už mě čekala jen vytoužená sprcha a postel :).
A tajemství a závěr: všechny fotky vznikly až cestou dolů, protože cestou tam jsem jen trnula a bála se vystrčit i foťák...