Správný pejskař

Jednou z věcí, kterou jsem jako správný pejskař musela udělat, bylo zkusit, jak ten pejsek vlastně chutná. Udělali jsme tedy velkou expedici Pes do psího restaurantu. Naštěstí to tam ale nefunguje jako na rybích trzích, že si ukážete, co chcete jíst a oni to zabijí a uvaří, tady jdete prostě na blind. Ale teď už k příběhu.

Před samotou expedicí jsem raději šla na normální večeři (ale malou) do místní menzy, ten den se jim ale jídlo extrémně „povedlo“ a tak jsem se v průběhu rejže začala těšit. Člověk vlastně ale neví, co má očekávat a představuje si kde co. Já se modlila, abychom nedostali něco jako todle – hodně kostí, málo masa:

Nebo aby nám nenaservírovali kámoše nejkrásnějšího psa na světě – nějakýho kámoše týdle kočky!

Pak jsem se teda dozvěděla, že to je speciální druh psů, který je chován jen pro maso (takže to nefunguje jako s koňma – běhej rychle jinak půjdeš do točeňáku). Uff. 

Přišli jsme tedy do restaurace, zuli boty a usedli ke stolům. Nejprve nám donesli milion příloh a dochucovadel a pak mísu/hrnec, kterou postavili na vařič přímo na stole.

 Potom přinesli i maso s hromadou jakési cibulky (pracovní název tráva). Prej zamíchejte si to, hoďte si třeba maso do polívky nebo ho jezte samotný s touhle omáčkou. 

 

Je třeba sebrat trochu odvahy (což jsme zařídili panákem soju), aby to člověk fakt strčil do pusy a žvejkal, ale pak, když to uděláte… Mňam! Maso je trochu tužší, diagnostikovali jsme to jako něco mezi jehněčím a prasetem, ale jinak moc dobrý. A ta polívka, ta je boží – když se vyvaří něco málo masa, spousta zelený trávy a cibule, tak je to vynikající a pálivý :D 

Jen jsem byla ráda, že náš stůl, u kterého jsme seděli jen zahraňáci, nedostal takovýhle krásný kus psa! 

Tu páteř bych možná nedala...