3x Sněžka (teda skoro)

Nebudeme si nic nalhávat, Česká republika svou nadmořskou výškou zrovna nevyniká a Sněžka je spíš taky kopeček než hora (.. a že my Kopecký o Kopečkách něco víme!). A tak jsem si dala za cíl vylézt na alespoň jednu sopku a podívat se na svět s trochou nadhledu.

Místní Mexikánec přes Couchsurfing mě během páteční procházky ukecal, ať nelezu na Nevado de Toluca v sobotu, protože v neděli tam chce i on a tak můžem rozdělit náklady na dopravu. Slovo dalo slovo, návrh byl na dálku podpořen Romanem - Švýcarem a domluvili jsme se všichni společně na neděli. 

Hurá, valíme! Šlapeme s Romanem z hostelu na místo srazu, kecáme o ptákovinách a kupujeme jídlo. A pak hledáme Mexikánce. Ve zprávách psal, že přijede žlutým broukem a že ho snadno poznáme. Žlutých brouků prý v Toluce moc není. Měl pravdu... totiž TAKOVÝCH žlutých brouků není moc NIKDE ve světě. Terenní žlutý brouk s předním sklem opraveným lepicí páskou je na světě asi právě jen jeden! Ten jeho a ano, mám nové auto snů, promiň Arteone (ale jsem aspoň stále věrná svému koncernu!). No, není krásný? 

Co dostal na kráse, to mu bylo ubráno na rychlosti a pohodlí a tak cesta do 3700mnm trvala něco kolem hodiny a zadek bolel jak po první jarní jízdě na kole. Ale dojeli jsme na parkoviště a já už vyhlížela ty místní převozníky, co lidi vyvážejí až do sedla a doufala... ale to už Mexikánec velel, že jdem. Trochu mi zamrzl úsměv na tváři, ale jakožto hrdá horalka jsem držela hubu a krok. 

Cesta utíkala, vzduch řídl a já nasadila konstantní lenochodí tempo. Nicméně Mexikánec říkal, že máme great time a že nám to fakt jde. Taky nám to fakt šlo, dokud bylo po čem, cesta ale po pár set výškových metrech skončila a začal to být spíš systém "Hodím azimut a jdu," ale bez azimutu  a to jdu by mělo být rozšířeno o "přímo kolmo nahoru". Kolmo a když říkám kolmo, tak prostě to občas i kolmo skoro bylo. V některých pasážích jsme usoudili, že bude lepší lézt přímo po skále, protože tam se aspoň nekutálí kameny dolů. No, radši se s popisem nebudu rozvášňovat, protože jinak by mi z těch silných vzpomínek asi znovu skoro došel kyslík. 

Bez kyslíku se žije totiž špatně, ale kdyby mi občas došla slova, tak by to asi i někteří ocenili... Třeba jako kluci nahoře na prvním místě s výhledem na laguny. Já se svým "Ty kráso, ty vole, cože, no to mě podrž, jakože fakt? No tak to je paráda" a taky "Heej, tobě se to nelíbí, proč nic neříkáš, co jeee?" na což jsem dostala odpověď od Romana: "Víš, já si takovýhle věci radši užívám v klidu." A dostalo se mi i konstatování z mexické strany: "To je hezký způsob, jak vlastně někomu říct, hm, drž hubu," a tak jsem pak taky konečně mlčela a kochala se. Bylo to boží. 

Nicméně tenhle pohled není vrchol. Ten byl ještě hoodně daleko. Přes každou špičku jsme lezli nahoru a dolů, až k té nejvyšší daleko napravo. Tam mi už docházely síly a říkala jsem si, že tam asi nevylezu. Ale to sbalené vrcholové pivko v batůžku mě pohánělo k cíli! Takže díky pivu, Romanovi a Mexikánci jsem to skutečně vylezla. Vrcholovka hier!

Dolů jsme usoudili, že je třeba to vzít co nejrychleji, neb se může začít stmívat. S těžkým srdcem jsem dala vale koupačce v lagunách a místo toho si užívala sjezd ze sopky. Jak to byl průměrný sklon 45° nahoru, tak to byl i průměrný sklon 45° dolů. A to se prostě muselo využít naostřených hran bot a na tvrďáky to hranit až dolů. I když Mexikánci to jeli rovnou po zadku, což ale Evropani nedělají... z mé strany to nedělají hlavně proto, protože z úsporných tetris důvodů měli s sebou jen jedny kalhoty a v Evropě byla zima.

Shrnuto podtrženo, cestu dolů jsme přežili a ze změny nadmořské výšky jsme si donesli jen bolehlav. A ten za to stál! Přeci jen v Čechách ty 3 Sněžky na sebe neposkládáme. #4690

Nepašuj!

Jsou různé věci, které by si měl člověk pořádně promyslet, než je začne dělat. A nebo aspoň si pořádně promyslet, kde je bude dělat. Člověk se prostě pořád učí.

Z Mexika jsem si samozřejmě potřebovala přivézt nějaké suvenýry a co jiného bych si mohla já chtít přivézt než něco okolo jídla. Maquina de la tortilla, sušené mole a mouka z modré kukuřice byla jasná volba. Odbavení batohu však jasnou volbou už nebylo a tak jsem využila své schopnosti, kterou jsem pečlivě vytrénovala během studijních let, a všechno krásně poskládala do batůžku o objemu 38litrů. #Tetris

Na letiště jsem to překvapivě stíhala celkem s přehledem a rozhodla jsem se nečekat a šla rovnou skrz security checks. Z tetrisího batůžku jsem vytáhla power banku, vyhodila desky s pasem a boarding passem a kráčela si to skrz rentgen. Dobrý, prošla jsem. Čekám tedy na batůžek, pořád nějak nejede a mně je to stejně fuk, času mám dost. Pak se ale najednou Mexikánec s přísným pohledem ve tváři ptá, čí je tenhle batoh. "Tenhle? Tak ten je můj!" Čuchám nějakou blbost... a čuchám blbě. Blbost to není. 

Něco mu nesedělo na rentgenu, tak mi hned ojede ruce papírkem na výbušniny a začne batoh vyskládávat. Demonstrativně s rukavičkama. Kalhotky, ponožky, upocená trička... prostě úplně všechno, co člověk po 14 dnech v cizině má špinavé. A všechno taky pěkně zvedne, prohlídne a odloží. Pak se v tom batůžku začal hrabat a vytáhl kilo bílého prášku. Málokoho asi napadne, že si bílá holka z Mexika potáhne jako suvenýr bílý prášek s lehkým nádechem do fialkova. Jeho pohled byl k neuplacení. Drogy?!? Rukama, nohama i španělsky vysvětluju, že to je mouka.

Pán se ale nevzdává a hrabe dál. Něco pořád hledá a batoh už je celý rozložený. A pořád to něco nemůže najít. To něco, je totiž schované v kapse na zádech, která je tak sofistikovaně skryta, že by se v ní dalo skoro i něco pašovat, že jo!? Tak mu radši pomáhám a tu maquina de la tortilla vyndám sama.

Kouká na mě. Testy na rozbušky ale vyšly negativně, kalhotky po celém pásu ho asi lehce obměkčily, bílý prášek ve dvojitém pytlíku přeci jenom asi bude mouka, maquina de la tortilla jako maskování pro mouku zafungovala. A pak to přišlo: "Passport, please," rychle mu ho podávám, protože přeci jen mě mé vystavené spodní prádlo úplně netěší a chci ho mít už zase pěkně sbalené v batůžku. Tetris netetris, hlavně ať je tam. 

Pán si bere pas, otevírá... A vypadává na něj 200$. Já pitomec měla dolary schovaný v těch stejných deskách jako pas a doklady, takže jednoduše dolary zapadly mezi stránky pasu. Můžu říct, že takhle rychle jsem pantomimicko&španělsko&anglicky ještě nemluvila. Snažila jsem se vysvětlit, že jako ty prachy fakt nejsou pro něho. Naštěstí mu to asi přišlo jako málo peněz na to, aby to byl úplatek. A nebo můj odhad na základě jeho pohledu, byl správný. Byl k neuplacení! 

Uhrála jsem to do autu, drogy to skutečně nebyly, maquinou jsem nikoho přetáhnout nechtěla. Takže mě jen vyvedli zadem 2 sekuriťáci a já si ten batoh nakonec přece jen odbavit musela. Prostě člověk míní, rentgen s ostrahou mění :).