Místní Mexikánec přes Couchsurfing mě během páteční procházky ukecal, ať nelezu na Nevado de Toluca v sobotu, protože v neděli tam chce i on a tak můžem rozdělit náklady na dopravu. Slovo dalo slovo, návrh byl na dálku podpořen Romanem - Švýcarem a domluvili jsme se všichni společně na neděli.
Hurá, valíme! Šlapeme s Romanem z hostelu na místo srazu, kecáme o ptákovinách a kupujeme jídlo. A pak hledáme Mexikánce. Ve zprávách psal, že přijede žlutým broukem a že ho snadno poznáme. Žlutých brouků prý v Toluce moc není. Měl pravdu... totiž TAKOVÝCH žlutých brouků není moc NIKDE ve světě. Terenní žlutý brouk s předním sklem opraveným lepicí páskou je na světě asi právě jen jeden! Ten jeho a ano, mám nové auto snů, promiň Arteone (ale jsem aspoň stále věrná svému koncernu!). No, není krásný?
Co dostal na kráse, to mu bylo ubráno na rychlosti a pohodlí a tak cesta do 3700mnm trvala něco kolem hodiny a zadek bolel jak po první jarní jízdě na kole. Ale dojeli jsme na parkoviště a já už vyhlížela ty místní převozníky, co lidi vyvážejí až do sedla a doufala... ale to už Mexikánec velel, že jdem. Trochu mi zamrzl úsměv na tváři, ale jakožto hrdá horalka jsem držela hubu a krok.
Cesta utíkala, vzduch řídl a já nasadila konstantní lenochodí tempo. Nicméně Mexikánec říkal, že máme great time a že nám to fakt jde. Taky nám to fakt šlo, dokud bylo po čem, cesta ale po pár set výškových metrech skončila a začal to být spíš systém "Hodím azimut a jdu," ale bez azimutu a to jdu by mělo být rozšířeno o "přímo kolmo nahoru". Kolmo a když říkám kolmo, tak prostě to občas i kolmo skoro bylo. V některých pasážích jsme usoudili, že bude lepší lézt přímo po skále, protože tam se aspoň nekutálí kameny dolů. No, radši se s popisem nebudu rozvášňovat, protože jinak by mi z těch silných vzpomínek asi znovu skoro došel kyslík.
Bez kyslíku se žije totiž špatně, ale kdyby mi občas došla slova, tak by to asi i někteří ocenili... Třeba jako kluci nahoře na prvním místě s výhledem na laguny. Já se svým "Ty kráso, ty vole, cože, no to mě podrž, jakože fakt? No tak to je paráda" a taky "Heej, tobě se to nelíbí, proč nic neříkáš, co jeee?" na což jsem dostala odpověď od Romana: "Víš, já si takovýhle věci radši užívám v klidu." A dostalo se mi i konstatování z mexické strany: "To je hezký způsob, jak vlastně někomu říct, hm, drž hubu," a tak jsem pak taky konečně mlčela a kochala se. Bylo to boží.
Nicméně tenhle pohled není vrchol. Ten byl ještě hoodně daleko. Přes každou špičku jsme lezli nahoru a dolů, až k té nejvyšší daleko napravo. Tam mi už docházely síly a říkala jsem si, že tam asi nevylezu. Ale to sbalené vrcholové pivko v batůžku mě pohánělo k cíli! Takže díky pivu, Romanovi a Mexikánci jsem to skutečně vylezla. Vrcholovka hier!
Dolů jsme usoudili, že je třeba to vzít co nejrychleji, neb se může začít stmívat. S těžkým srdcem jsem dala vale koupačce v lagunách a místo toho si užívala sjezd ze sopky. Jak to byl průměrný sklon 45° nahoru, tak to byl i průměrný sklon 45° dolů. A to se prostě muselo využít naostřených hran bot a na tvrďáky to hranit až dolů. I když Mexikánci to jeli rovnou po zadku, což ale Evropani nedělají... z mé strany to nedělají hlavně proto, protože z úsporných tetris důvodů měli s sebou jen jedny kalhoty a v Evropě byla zima.
Shrnuto podtrženo, cestu dolů jsme přežili a ze změny nadmořské výšky jsme si donesli jen bolehlav. A ten za to stál! Přeci jen v Čechách ty 3 Sněžky na sebe neposkládáme. #4690
Žádné komentáře:
Okomentovat