Osobní šofér

Na jeden z prodloužených víkendů jsme s Tomem vyrazili do oblasti kolem Danyangu. Jeden ze 4 dnů tam strávených jsme jeli do jakéhosi údolí, které podle mapy vypadalo zábavněji než sezení v guesthousu na zadku i přesto, že mrholilo. Kdybych ale věděla od začátku, co se tam na nás chystá, tak bych vyrazila dřív a s ještě větším nadšením. 

Nastoupit do správného busíčku nebylo zrovna lehké, ale přeci jen Jaderka nás učí děsný kreativity a oba jsme jí tak nějak už prošli, tak to pro nás nebyl extra velký problém. Překvapivě jsme i vystoupili tam, kde jsme chtěli a trošku se rozkoukávali, protože ta část Korei vypadala jako neuvěřitelný zapadákov (byl pátek, takže turisti opsajo). Ale asi jsme se rozkoukávali trošku víc a s pěkně hloupým výrazem, protože první auto, co jelo kolem, zastavilo a řidič se nás korejskou angličtinou ptal, kam jdeme. Něco jsme mu naší českou korejštinou odpověděli a po chvilce dohadování a upravování výslovnosti jsme se shodli a pochopili. Pán nám nabídl, že nás popoveze, takže jsme s radostí přikývli a nasedli. Já dopředu, Tom dozadu. Pán otočil auto o 180° a jelo se.

A jedeme, koukáme, smějeme se a divíme se a divíme se hlavně proto, protože naše mapa říká, že jedeme úplně jinam, než jsme se s pánem dohodli. Ale je nám to fuk, tak nic neříkáme. Tu ale František (přece nebudu pořád psát osobní řidič, že?) zpozorní a mile povídá: „Jejej, já jsem si to spletl, jedeme jinam, no… Máte čas?“ tak odpovídáme, že jo a cestujeme s pánem dále. Během vyhlídkové jízdy uděláme několik dosti nečekaných zastávek.

První zastávka - Franta vytahuje ze stínítka pár desítek tisíc a běží do nějakého domečku. Po chvilce se vrací s pytlem, který lze klasifikovat asi jako pytel cementu. Zas jedeme dál a po cestě si procvičujeme nejjednodušší angličtinu světa, která je ta správná pro hovor s Korejci. To znamená: nepoužívat věty, slova říkat se zabijáckými posledními písmenky a například místo often a always raději použít every day, takže Tom vesele mlčí a já můžu švitořivě mluvit, protože v tomhle mám už praxi. Poté děláme další zastávku, kde Frantík zas vyběhne s nějakými miliony do jistého baráčku, děláme si srandu, že jde asi pro písek, aby si mohl umíchat maltu, ale on se překvapivě vrací s prázdnou. 

Třetí zastávkou se Franta projevil jako správný osobní řidič s průvodcem dohromady. Zastavil u skály, o které jsme si mysleli, že ji neuvidíme, páč to k ní byla štreka po silnici a povídá: „Jděte se tam podívat, já na vás 10 minut počkám a pak zas pojedeme,“ čumíme jak puci, protože až takový level milosti jsme nečekali a běžíme fotit, koukat a omrkávat. Nechceme ale zdržovat, tak se po chvilce plížíme zpět k autu a ani nepřebíháme přes most, abychom se dostali blíž k té děsné zajímavosti.

 

Jenže tu se projevil ten průvodce ve Frantovi. Rázným krokem se rozešel k mostu, ladným pohybem ruky naznačil, ať ho následujeme a tak jsme poslušně popoběhli. Dovedl nás až k nějakému pidimístečku, ukázal, ať tam jdeme, a vypařil se jak pára nad hrncem. 

Zpátky u auta jsme si udělali s Frantou společnou fotku na památku. A jelo se.

Další zastávka nám svou vůní objasnila zastávku číslo 2, protože František došel pro smažený kuře a to provonělo celé auto, ale bohužel bylo pro nějaký jeho pracovníky. Zvědavost nám nedala a začali jsme se vyptávat, jakže a cože, pro jaký pracovníky . Prý pro pracovníky na jeho plastovým domě. V tu chvíli jsme si mysleli, že plácá blbosti a neví, co to znamená, ale po chvíli jsme se měli přesvědčit, že tak úplně neplácá.

Už jsme totiž konečně jeli správným směrem a měli jsme téměř vystupovat a tu najednou přišla nabídka, která se nedá odmítnout, téměř hozená rukavice: „Chcete vidět můj plastový dům? Je tam ticho a je to hezký,“ prostě ne se říct nedalo a ani jsme nechtěli. Franta byl boží a otazník u plastového domu jsme si chtěli vyřešit, tak jsme jeli dál. Rýžová políčka, hory, rolníci na polích a za sadem dům, zelený a plastový.

  Hustě! Frantík nám ukázal svůj skoro postavený dům, maringotka z plastu bez koleček na zemi, uprostřed ní kamínka a rukou naznačil, kde bude jeden pokoj a kde bude druhý pokoj. 

Poté nám ještě představil svoje současné dočasné bydlení – armádní stan se spartakiádním lehátkem a hromadou knih. 

Mnou už cukala nervozita, že bychom měli jít a neotravovat, že možná potřebuje probrat něco se svýma plantážníkama, ale tu nám bylo nabídnuto makgoli. Nalil nám ho do velkých sklínek a svoji pán vyžahl na jeden zátah, Tomáš se nenechal zahanbit a vycucl svůj neoblíbený nápoj na 2 zátahy a já ho cucala jak správná slušná nepijící holka ještě pěkně dlouho. Ještě jsme vyzkoušeli trošku nějaké drahé šťávy, ale pak už jsme se rozloučili a šli šlapat cestou necestou na bus zpátky. 

Cesta necesta je už jiná story, která se vecpala do našeho příběhu o Frantovi, ale jen vecpala a nechává Franta-story dál krátce pokračovat. Pomalu jsme se blížili k místu, odkud měl jet busíček, ale v tu chvíli vedle nás zastavilo naše známé auto, jestli chceme zase svézt. Tak jsme na těch 200 metrů naskočili a pak se už „fakt“ rozloučili. Ještě jsme totiž po chvilce čekání chtěli radu, v kolik to jede, tak jsme pána zastavili, když vylezl z restaurace. Zjistili jsme, že to jede za 10 minut. Parádička. Nečekali jsme však, že Franta už začne znovu otáčet auto a nabízet nám odvoz, ale to už jsme s díky odmítli. Radši jsem místo toho pobavila babky v buse mým přemýšlením, jaká cena je sačonsabekwon :). Je to 4400! 

Jdu spát, pá :)