Nezastavujeme, máme zpoždění!

Po Bangkoku prostě jezdím MHD, je to větší sranda, člověk si pěkně pantomimicky pokecá a taky zažije nějaký pěkný situace. Rozdělila bych to, co jsem zažila, na 3 části. První by byla „Všichni bílí jsou kámoši,“ druhá „Nezastavujeme, máme zpoždění,“ a třetí „Jasně, to je ta správná zastávka.“

Tak abych se vrátila k tomu prvnímu. Úplně mě nebaví pořád platit za někoho busné. To tak nastoupíte do autobusu spolu s jiným bělochem a po rozjezdu k vám dojde paní “výběrčí daní“ a chce peníze. Samozřejmě nemáte Ahnung, kolik to má stát, tak dáte peníze a čekáte, kolik se vám vrátí. A platíte jen vy, k tomu bělochovi vedle vás už nejde. Což klidně může být z jakéhokoliv jiného důvodu, než že za něj platíte vy. Tak nic neřešíte a jedete. Běloch vystoupí a ani nepozdraví, pak vystoupíte i vy. Zpátky jedete naprosto stejnou cestou a platíte najednou polovinu. Takže vlastně, ten běloch, co ani nepozdravil, měl poděkovat :D.

Druhá část je jednoduše shrnutelná do té jedné věty ze Slunce, seno – Nezastavujeme, máme zpoždění. Čekám na bus do centra a už jsem předtím od ostatních spoluthajců okoukala, jak se bus zastavuje. Prostě si vyberete číslo, který chcete stopnout a pak máváte. Máváte a doufáte, že bus zastaví a občas nezastaví, prostě se řidiči asi nechce, tak čekáte jak pitomci na další.

Občas se naštěstí k „Nezastavujeme, máme zpoždění“ přidá i ta část s „Ale že jste to vy, tak vám přibrzdíme.“ Skutečně je přibrzdíme, zvláště mimo město, jen přibrzdíme. Tak naskakujete a vyskakujete z pomalu jedoucího busu. Mám z toho občas stres a naposledy jsem potřebovala vystoupit a řidič nevypadal, že mi vůbec zastaví. Tak jsem šla ke dveřím a paní „výběrčí daní“ křičela něco, co znělo: „Dělej, dělej, vystupuj, nezdržuj,“ tak jsem za jízdy vyskočila. Bohužel jsem v tom stresu nepostřehla, že zastávka je až za 15 metrů a že teda spíš křičela: „Co děláš, ty mimoni, neskákej, počkej,“ protože na zastávce autobus úplně zastavil. Ehm, blondýna.

Poslední část se váže k mému věčnému usínání v dopravních prostředcích. Ukázala jsem paní „výběrčí daní“ papírek, kde bylo v thajštině napsané jméno zastávky, a v klídku jsem usnula. Najednou mě paní pantomimicky budí a říká, že mám jít. Seberu svoje švestky a rychle vyskočím (ano, téměř za jízdy) z busu. A koukám, koukám, že jsem v úplný prdeli. Jediné, co je kolem, je 4 proudá dvoupatrová silnice a park pro běžce. Tam jsem se i téměř domluvila s panem policajtem a ten mi ukázal, kam mám jít. Tak jsem šla. Nebýt divnýho Thajce na motorce v protisměru a dost agresivních psů došla bych až domů, ale takhle jsem si radši stopla taxíka. Od té doby, světe div se, jsem cestou z města domů po tmě ani jednou neusla!

Aneb jak by řekla Veru – Zážitky nemusejí být dobré, hlavně když jsou silné!