Icebreakers!

Když člověk cestuje sám, tak se pořád někde s někým seznamuje. A všichni asi víme, že nejtrapnější jsou první okamžiky, než se proboří ledy, a tak je výhodný mít v rukávu nějaký ten icebreaker. Já už jich pár mám. Na každý národ používám něco jiného a ráda se o své know how podělím.

Němci – s nimi mi to jde asi nejlépe. Vytáhnu na ně němčinu a básničku asi z 5. třídy ZŠ. U recitace nasadím roztomilý kukuč a fakt se soustředím, aby to stálo za to. Básnička je připsaná na konci článku.

Francouzi – z kapsy vytáhnu „Žmapel Karolína“ a rovnou zabrnkám na jejich francouzskou strunu třemi polibky. Pěkně pravá, levá, pravá. Bez ostýchání, jako kdybych to dělala vždycky. Mají pak pocit, že jsou doma v Provánce.

Polky – na ty jdu zhurta. Rovnou na ně vybalím tu hru v kolečku, o který se tak psalo, a ptám se, jestli to taky znají. Většinou mi objasní, že to tak už dávno není. To si lehce vysvětlíme a už se jen bavíme o šukání a hledání a tak.

Italové – aby se cítili v mé společnosti dobře, začnu mluvit s přízvukem, který jsem naposlouchala na youtube ve videu Italian man who went to Malta. Prostě házím shit, tam kde je sheet, bitch tam kde je beach a tak. A snažím se nesmát. Oni jsou rádi, že najednou tak pěkně rozumí. A je ruka v rukávě.

Kluk z Izrealu – toho jsem potkala jen jednoho a hrála s ním hru „Uhádneš, odkud jsem?“ Trefila jsem se na podesáté i s nějakými nápovědami, ale svedla jsem to na to, že nemůžu vědět, že je Žid, když nemá ten pořádný nos. Tak se mě zeptal, jestli si jako vážně myslím, že všichni Židi mají nos toho typického tvaru. Slušně jsem mu vysvětlila, že znám jednoho Žida, ten takový nos má, takže to zatím bylo skutečně ve 100% případů. Sice to byl malý zkušební vzorek, ale i z takového množství vzorků lze přece napsat VÚ, že? Smál se mi, že jsem mimo, ale zafungovalo to. Ahoj, Oskare!
(Vybrala jsem pro ilustraci fotku, kde Oskar není sám a kde je vidět pěkně z profilu :))

Filipínci a Indonésani – ty odzbrojím svým okouzlujícím smíchem, který mě popadá vždy ve chvíli, když začnou mluvit svým jazykem. Za mě jsou indonéšština a filipínština ty nejlepší jazyky ever! Znějí cca jako ratatatatatrarararatatatta. To se nejde nesmát a nejde je nemilovat. Dokonce jsem si je jednou nahrála a řekla jim, že když mi bude smutno, tak si video pustím a vždy mi zvedne náladu! Byli hned hrdí na svůj jazyk a hned jsme se kámošili. Trošku jsem to pak zazdila tím, že se mi jeden představil, jako Akbar, tak jsem se ho ptala, jestli druhý jméno je Allah… Ale probořili jsme, to jo!

Indové -  na ně taky střílím ostrýma. Zjišťuju, jestli jsou na stránce www.simplymarry.com (nebo jiné podobné) a jestli jim už doma teda vybrali nevěstu. Ti, co cestují, moje stupidní vtípky naštěstí berou s nadhledem.

Korejky – to vybaluju rovnou své korejské základní fráze a znalosti jídla. Bloncka mluvící korejsky je vždycky terno a funguje to!

Uzbekistánka – tu jsem nadchla tím, že vím, že Uzbekistán je v Asii a není to Rusko. Prostě znalec světa omeleta.

Američani – těm vysvětluju, že je jejich angličtina nuda. Že mají děsně jednoduchý život a ať se naučí ještě nějaký další jazyk.

Thajci – pochválím mango a ananas, sdělím jim, že jsem ještě neměla svou denní dávku a že  musíme aspoň jedno z toho sehnat. Když mango a ananas konečně dojím, tak se sháním po dalším. Což znamená, že si mě nemusí pamatovat tím složitým jménem, ale klidně mě mohou oslovovat Miss Mango, takže jsou rádi, že to je tak easy a hned si povídají.

A básnička na závěr: 

Klingeling,

Wer kennt den Ton?

Ach, das ist das Telefon.

Hier ist Peter, wer ist dort?

Mein Papa ist leider fort,

Doch heute mittag um halb vier

Ist mein Vati wieder hier.

Bitteschön, Herr Klingelmann,

Rufen Sie doch wieder an! 

Ale funguje to, hele :).