Na cestování bez druhé drahé polovičky je možné najít
spoustu mínusů. Já například ty mínusy objevuju převážně v noci. Prostě
bych v noci potřebovala vedle sebe někoho, koho znám a pamatuju si i jeho
hlas. To jsem tomu teď pomohla, co? Hned vše uvedu na pravou míru.
Já mám prostě problém s novými místy – to se
s cestováním moc neslučuje – a ta drahá polovička při cestování představuje
něco známého, co mě během chvilky dostane do pohody.
S Tomem jsme po některých mých nočních extempóre ve
Vietnamu měli lehký večerní rituál, kdy mi pěkně zopakoval, kde jsme a co jsme
dělali. Teď si to takhle pěkně opakovat musím sama a popravdě to až do dnešní
noci bylo dobrý.
Dnes jsem ale spala na posledním místě v hostelu v holčičí
ložnici v Bangkoku, kde máme soukromí a klid na spaní zajištěn pomocí závěsů.
Večer jsem si je zatáhla, zahrabala se do peřiny a rovnou usnula. Bez
opakování. Protože přeci celou dobu se nic nestalo, tak to není důležitý.
V noci jsem se vzbudila otočená čumákem do zdi a chtěla
rozhrnout závěs. Samozřejmě nejsem Rambo
a zeď mi rozhrnout nešla. Takže mě pohltila naprostá panika, že někdo
v noci zatáhl dřevěné desky místo závěsů a někam mě zašoupl do
kobky a je to všechno jiný. No, po nějaké době usilovného přemýšlení a snažení
se zorientovat jsem si konečně uvědomila, že MOŽNÁ je ten závěs za mnou. Byl!
Supr! A zase jsem usnula.
Druhý buzení bylo lepší, závěs byl tam, kde být měl, nicméně
celý pokoj byl úplně jiný. Znovu panika a usilovné přemýšlení, vybavování si
posledních chvil před usnutím, jestli jsem byla pařit nebo co, vybavování si pokoje, barev a tak. Nakonec mi
došlo, že je to zase ten samý pokoj, co byl předtím a že je vlastně vše
v pořádku. Nikdo mě nikam neodtáhl.
Ono to zní asi divně, ale myslím, že mým největším problémem
je, že si nepamatuji chvíle před usnutím. Vůbec. Posledních 15-20 minut jsou pro
mě těžká neznámá a nemám tušení, co se dělo. Občas je ten problém vybudovaný i
na reálných základech, třeba že se v noci seberu, někam odejdu a vzbudím
se v jiné místnosti koukající do zdi, která je jiná než ta u mě v pokoji.
A nebo mě taky napadá, že mě možná někdy dávno někdo dal do
krabice a zakopal v noci hluboko pod zem a já se tam v tý zakopaný
krabici vzbudila. A tak teď nemám ráda tmavá místa s pevnými stěnami. Hm?
Přiznejte se!
Žádné komentáře:
Okomentovat